Život v Gersiku
Jsou to už tři roky, co jsem opustil Kampung Baru, který se během pár let stačil změnit z tradiční dřevěné rybářské osady na kůlech nad mořem v hlučné a špinavé průmyslové předměstí Balikpapapanu. V Kampung Baru jsem strávil víc než dva roky života, a byly to moc pěkné roky, ale teď už se tu žít nedá, přišel čas odejít na nějaké zdravější místo.
Volba padla na vesnici Gersik, asi 8 km od Balikpapanu, kde právě probíhal velký spor mezi hnědouhelnou těžařskou společností AKK a několika stovkami vesničanů, kteří se snažili zabránit rozšíření hnědouhelného dolu až k jezeru, které pro ně představuje jediný zdroj nadzemní sladké vody. O tom už jsem v jedné z minulých indonéských zpráv psal. Pro protestující vesničany z Gersiku byl příchod zahraničního ekologa příležitostí k posílení lobby, takže jsem měl dveře všude otevřené. Boj s AKK pokračoval několik měsíců, drobné výhry se střídaly s úskoky ze strany korporace, ale když nakonec došlo na výhrůžky smrti a povolaní byli místní gangsteři, vesničané se vzdali, nechali se uplatit a o svůj vodní zdroj přišli. Prohráli jsme, ale v Gersiku už jsem zůstal a bydlím tu doteď.
Po zkušenosti z Kampung Baru už se mi ale nechtělo usadit v centru vesnice, a tak jsem si našel odlehlejší místo, kde byla naděje, že sem budovatelé nedorazí tak rychle. V mangrovech v okolí Gersiku byla v minulosti založená spousta farem na chov krevet, které ale postupně zkrachovaly s tím, jak hnědouhelné společnosti začaly do moře vypouštět svůj odpad. Dnes už většina farem opět zarůstá mangrovem a dřevěné domky postavené na jejich hrázích, ve kterých ještě donedávna žili rybáři i se svými rodinami, postupně chátrají a rozpadají se. Vybral jsem si tedy jeden z těch tlejících domků. Původní majitel mi ho věnoval, aniž by byla řeč o nějaké ceně, a vesničané z Gersiku strávili několik dnů jako dobrovolníci jeho opravami a zvelebením. Dům byl zatuchlý, zanesený špínou a spoustou netopýřího trusu, s rozbitou střechou a bez jakéhokoli použitelného vybavení. Během několika dnů se ale přeměnil v příjemnou chatku, kde jsem mohl nejen v klidu odpočívat, ale i si tu založit malou pohodlnou pracovnu, ve které mě vůbec nic a nikdo neruší. Za renovaci domu jsem dal nějaké 4 tisíce korun, v podstatě jen za materiál. Myslím, že druhý tak levný dům už neseženu...
Bydlení v mém novém domku není bez nesnáze. Elektřinu tu nemám, během dne ji ostatně nemá ani velká část Gersiku, proud se zapíná až v 18:00 večer a v 06:00 ráno se zase vypíná. Pořídil jsem si solární panel, ale nakonec jsem ho ještě ani nenainstaloval. Přes noc si nabiju počítač a telefon ve vesnici a následující odpoledne pak mám pár hodin nuceného času na příjemný odpočinek, čtení a poznávání mangrovu, když se baterie v laptopu vybijí. Nemám tu ani vodu, přeci jenom jsem v mangrovech a voda je tu slaná. Kvůli mytí, praní a koupání jsem musel chodit pár set metrů ke studni, což je ale příjemná procházka a býval bych to tak asi nechal, nebýt toho, že už studna nedávno vyschla (viz dále). A tak teď právě instalujeme systém okapů a budu chytat dešťovou vodu.
Letos jsem do Gersiku dorazil v příjemné společnosti dvou českých dívek, na které se očividně těšili i moji sousedé, takže nás hned za přístavem čekalo dokonale naleštěné prostorné bílé auto, které tu působí naprosto anachronně, vzhledem k tomu, že v Gersiku nemáme žádné silnice. Je to jediné soukromé auto široko daleko. Jeho majitele, rybáře Nurdina, před dvěma lety přesvědčil jistý pozemkový spekulant, že udělá nejlépe, pokud mu prodá svých několik hektarů pobřežních mangrovů a namísto toho si peníze uloží v movitém majetku; zapomněl dodat, že zatímco cena pozemku rok od roku poroste, cena auta bude klesat s tím, jak bude čím dál starší a méně moderní. Prozatím ale Nurdinovo auto vypadá jako nové, vzhledem k tomu že s ním není kam jezdit, a tak pořád jen stojí v přístřešku před domem, kde ho Nurdin stále myje a leští, aby všichni sousedé viděli, jaký udělal dobrý obchod. Ty dva kilometry, které nás Nurdin zavezl od přístavu k mému domku, byla asi jedna z jeho nejdelších cest.
Příjezd k mému domku byl v první chvíli jako dostat pěstí do oka, protože hned za humny, kdy byla ještě vloni rozsáhlá zalesněná bažina, stačila mezitím vyrůst výsypka, kam se teď vyváží zemina z jednoho z dolů. Ani jim nestálo za to nechat kolem dokola pás stromů, který by tu vznikající měsíční krajinu zakryl přinejmenším při podhledu z vesnice. Aspoň, že já už tam ze svého domku nedohlídnu, i když zvuky těžkých stojů i tak ruší obvyklou zvukovou kulisu cvrčení hmyzu a zpěvu ptáků...
Výsypka ale zdaleka není to nejhorší, co nám v Gersiku hnědouhelné společnosti přinesly. Čím víc se doly zahlubují pod povrch terénu, tím nižší je hladina podzemní vody. Ta totiž vytéká do důlních jam, mísí se tu se všemi škodlivinami, načež ji uhelná společnost odčerpává a vypouští rovnou do moře, hned vedle rybářských sítí. Letošním rokem už voda definitivně zmizela ze všech povrchových studní. Některé studny vyschly úplně, v jiných voda sice je, ale je k nepoužití. Prádlo se v ní prát nedá, protože zhnědne. A ani koupat se v ní nedá. Jednou jsem to zkusil, ale voda chutnala jako citronová šťáva, hnilobně smrděla a mýdlo v ní vůbec nepěnilo. Zkusil jsem si umýt vlasy, ale okamžitě se mi slepily v hnusný mulč, který už se nedal smýt ani rozčesat. Trvalo mi několik dní mytí šamponem, než jsem se toho slizu v hlavě zbavil. A tak zatímco vloni jsme v kanystrech dováželi a kupovali pouze vodu k pití, teď už nás objíždí cisternový vůz, který prodává i vodu ke koupání, k praní a k mytí nádobí...