Wilmar I

sobota 15. prosince 2012

Tentokrát začínám bornejskou zprávu odkazem na petici. To pro vás, kdo třeba v předvánočním shonu nemáte čas na čtení e-mailů, ale přesto byste nás chtěli podpořit podepsáním petice a jejím šířením mezi vaše přátele:

 http://www.change.org/petitions/wilmar-group-and-kencana-agri-of-indonesia-palm-oil-back-off-balikpapan-bay-2?fb_action_ids=10151154557218038&fb_action_types=change-org%3Arecruit&fb_ref=__sWldbrazFI&fb_source=timeline_og&action_object_map={%2210151154557218038%22%3A434797113248570}&action_type_map={%2210151154557218038%22%3A%22change-org%3Arecruit%22}&action_ref_map={%2210151154557218038%22%3A%22__sWldbrazFI%22}

 Příběh kolem Wilmaru v Balikpapanském zálivu je ovšem na dlouhé povídání, a tak ho tentokrát píšu na pokračování. Začal v roce 2007, ještě předtím, než jsme spustili pravidelný program monitorování pobřeží. Koupil jsem ten rok naši první motorovou loď a začali jsme se sčítáním kahau nosatých podél celého Balikpapanského pobřeží. Několik dní a nocí jsme strávili i v povodí řeky Berenga. Bylo to už podruhé. V roce 2005 jsme tu ještě v malé dřevěné pramičce na lidský pohon dokumentovali stav pobřežních mangrovů, které byly sice místy poškozené kvůli pálení dřevěného uhlí a zakládání krevetích farem, ale to vše se postupně podařilo zastavit. Poškozené mangrovy se obnovovaly doslova před očima, a tak byl průzkum v roce 2007 velmi uspokojivý. Ale jen do chvíle, než jsme dorazili k hornímu toku jednoho z přítoků řeky Berenga. Z ničeho nic se za hradbou bujných kořenovníků otevřel ukrytý obraz zkázy. Mnoho hektarů mangrovů bylo buldozery vyvráceno z kořenů a zarovnáno se zemí. Do svahu nad rozrytou bažinou se už do jednoho ze zalesněných kopců zahlodávala rypadla, jeden náklaďák za druhým odvážel žlutočervenou hlínu do zatuchlého umírajícího mangrovu a nenávratně ho pohřbíval. Hnusně páchnoucí řeka byl černá od hnijících stromů, ale směrem od rozrytého kopce do ní proudil potok kašovitě hustého sedimentu a jeho žlutá stopa se pak táhla v dlouhém pruhu až k ústí řeky do moře. Byl to opravdu děsivý pohled, první toho druhu, který jsem v tehdy ještě zdravém Balikpapanském zálivu zažil. Nikdo z nás netušil, co se tu vlastně děje.

Starostou Balikpapanu by tehdy Imdaad Hamid, na indonéského politika poměrně nezkorumpovaný a slušný člověk s velmi dobrým vztahem k přírodě a životnímu prostředí. Bylo to díky jeho podpoře, že se holandské zooložce Gaby Fredriksson podařilo během několika let z posledního zbytku deštného pralesa v Balikpapanském zálivu vytvořit jednu z nejlépe fungujících rezervací v Indonésii – Sungai Wain. Gaby a Imdaad zůstali dobrými přáteli. A tak jsem se na Gáby obrátil s prosbou o pomoc a požádali jsme o audienci u starosty. Imdaad na Gabinu SMS zareagoval okamžitě, pozval nás na večeři do své rezidence a ke stolu přizval i většinu důležitých úředníků své vlády. Mezi nimi i některé opravdu zákeřné a bezpáteřní politiky, kteří dobře věděli, o co jde – gigantická nadnárodní společnost Wilmar, která obchoduje s několika procenty celosvětové produkce palmového oleje, chce v pralesích Balikpapanského zálivu zbudovat mamutí továrnu, která má olej zpracovat od výchozí suroviny až po konečné balené produkty. Celkem mají v plánu vykácet a zavézt zemí 80 hektarů mangrovů, ovšem znečištění, hluk, výstavba infrastuktury, příval imigrantů a další důsledky by byly nedozírně ničivé pro daleko širší okolí, přírodu i místní obyvatele.

Fotografie zdevastovaných mangrovů mezi úředníky vyvolaly rozpaky – podle indonéských zákonů i podle místních vyhlášek jde jasně o ilegální stavbu, jenže místní vláda pro ni schválila veškerá potřebná povolení, dokonce i dokument EIA – zhodnocení dopadu projektu na životní prostředí. EIA zjevně vznikla zkopírováním nějakého jiného podobného dokumentu, aniž by se někdo obtěžoval skutečným průzkumem. To je v Indonésii normální postup. Jenže tentokrát se na to přišlo a brzy se o všem vědělo i v širších kruzích, protože po nejasném výsledku jednání se starostou a jeho vládou jsme na místo vzali i novináře a působivé fotografie zničené mangrovové bažiny se začaly objevovat v místním tisku.

Celý případ dostal na starost úřad pro životní prostředí, jehož rolí je ututlávat podobné stížnosti, pořádat obřady sázení stromků s jídlem a zábavou a vydávat veřejná prohlášení o tom, že je životní prostředí Balikpapanu jedno z nejzdravějších v Indonésii. Je to tentýž úřad, který měl na svědomí vylhaný dokument EIA, a  nebylo úplně v jejich zájmu věc příliš rozpitvávat. Vzápětí přišli s řešením – Wilmar bude jako muset jako náhradu za doposud vykácených 20 hektarů vysázet 4000 nových sazenic mangrovů. V novinách se objevily zprávy, jaká to bude výstraha pro podobné podnikatele. Ti si nad takovým výsledkem samozřejmě mnuli ruce. Pro nezasvěceného může 4000 stromků představovat les, ale stačí zapojit jednoduché počty. Korporace nikdy nezakoupí slíbený počet sazenic. Takže jsme u čísla 3000. Pak najmou dělníky, kteří nikdy nevysází všechny zakoupené sazenice (a to jsem s  dělníky osobně ověřoval). Jsme tím pádem na nějakých 2000. Sazenice se sázejí ve sponu 1 x 1 metr, takže máme zhruba 0,2 hektaru osázené bažiny. Sází se obvykle nevhodné druhy mangrovů na nevhodných místech (i to jsem přímo na místě ověřoval), takže úmrtnost stromků je asi 80 %. Máme tedy celkem 0,2 hektaru jako náhradu za zničených 20 hektarů, tedy asi jedno procento. To samozřejmě nesedí. A přitom jde jen o jediný z mnoha ekologických a sociálních problémů, které má továrna v zálivu způsobit.

Mezitím ale buldozery pokračovaly v práci - zatímco jsme zdlouhavě jednali s vládními úředníky (zástupci Wilmaru se ani na jednom jednání neobjevili), pokračovalo hektar po hektaru zavážení mangrovů zemí. A to podle plánu. Z plánovaných 80 hektarů se podle prosakujících zpráv mělo v prvním roce vykácet a zavézt zemí 20 hektarů mangrovů. Po několika měsících sporů se podařilo zachránit před zavezením jen zhruba 2 hektary, a i to možná jen proto, že firmě došlo, že pokud svou stavební plochu odlesní až k okraji, bude pro nás snadné pořizovat fotografie a dokumentovat jejich postup. A tak nechávají uzoučký pás podél sjízdných řek zarůst.

Uplynuly dva roky. V roce 2009 jsme už pokročili ve snaze o záchranu Balikpapanského zálivu přeci jen o kus dál. Probíhal pravidelný monitoring celého pobřeží a měsíční zpráva o činnosti Wilmaru chodila všem zodpovědným úředníkům, ale zůstávala bez odezvy. Do hry vstoupilo Konsorcium – sdružení všech významnějších organizací, které se věnují ochraně životního prostředí v Balikpapanu a okolí. Konsorcium si v roce 2009 vybralo ochranu Balikpapanského zálivu jako klíčový cíl a jedním z nosných bodů bylo zapojit do jednání a hledání řešení i jednotlivé korporace. Ty se k tomu postavily různě. Zatímco třeba Chevron pomáhal financovat jednání Konsorcia a jeho CSR úředníci se účastnili většiny akcí, Wilmar zůstal úplně stranou. V roce 2010 jsme pořádali velký workshop, na který jsme přizvali všechny důležité vládní úředníky, nevládní organizace, zástupce místních vesnic, rybáře, vědce – ale hlavně všechny korporace, které působí v zálivu a jeho bezprostředním okolí. Pozvání jsme roznášeli osobně a na mě s Gaby připadnul Wilmar. Vyhodili nás, a to dost hrubě.

Až v roce 2011, tedy 4 roky po začátku celé aféry, se nám poprvé podařilo se zástupci Wilmaru sejít. A následovalo jednání plné zvratů, ze kterého mimo jiné vzešla i petice, na kterou jsem odkazoval v úvodu. Ale protože i to je na dlouhé povídání, tak ho raději nechám zas až na příště.