V mangrovech

pátek 7. dubna 2017

Jsem zpátky na Borneu, v Balikpapanském zálivu. Doprovázel jsem tým botaniků, kteří v mangrovech vyměřují vegetační ploty. Cílem je sledovat v pětiletých intervalech, jak se mění vegetační složení mangrovu a objem dřeva. Zároveň půjde i o fenologické plochy, na kterých se bude v měsíčních intervalech sledovat produkce mladých listů, květů a plodů, potažmo dostupnost potravních zdrojů pro kahau nosaté.

Pracovat v mangrovech není vůbec snadné. Je tu horko, vlhko a špinavo. Bahno je místy hluboké a mazlavé, jinde je zas plné ostrých úlomků schránek měkkýšů a korýšů. I kůra stromů kořenovníků snadno rozřeže kůži na rukou. Rány se snadno zanítí, ale těžko hojí. Tam, kde se neboříte do bahna, musíte zase přelézat spleť křehkých kořenů, které mohou dosahovat výšky až několik metrů nad zemí. Jinde zase přelézáte až dvoumetrové hrady, které si tu staví jeden druh korýše. Mangrov je každý den zaplavovaný přílivovou vlnou, takže se jednou brodíte v bahně a za pár hodin jste zas ve vodě. Některé části mangrovů jsou plné komárů, tiplíků a mravenců, jinde zase číhají krokodýli, takže se nemůžete umýt, i když je voda na dosah.

Naštěstí se nám během dlouhých let práce v zálivu podařilo dát dohromady silný tým. Letos nás bylo osm – tři Češi a pět Indonésanů. Někteří z nich si zaslouží pár řádků v Indonéských zprávách.

Třeba Maulana. O něm už jsem psal, Maulana totiž už několik let pracuje pro náš vzdělávací program. Na rozdíl od většiny indonéských učitelů se ale rád učí, a tak využívá každé příležitosti k tomu, aby se připojil k některému z výzkumných týmů. Botanikům v mangrovech asistoval už před dvěma lety, to ale šlo hlavně o práci z lodi a z pevné země. Na jeho první výstup z lodi do mangrovové bažiny před dvěma lety asi nikdo nezapomeneme. S lodí jsme zastavili u malého ostrůvku, který se teprve začíná formovat a který tvoří v podstatě jen vyvýšenina měkkého a hlubokého bahna. Maulana byl první, kdo z lodi rázným krokem vystoupil – a okamžitě byl v bahně až nad kolena. Přitom byl z nás všech nejmenší a dalo by se tedy čekat, že bude i nejlehčí. A tak si vysloužil přezdívku Ironman. Protože do bahna zapadne jako kus železa. Po zbytek dne už Maulana z lodi nevystoupil.

Přesto se i letos Maulana přihlásil jako dobrovolník při dalším botanickém výzkumu. Vzali jsme ho hlavně kvůli angličtině, a taky aby se naučil něco málo teorie. Velkou pomoc v terénu jsem od něj nečekal. Ale Maulana překvapil. Museli jsme ho přejmenovat z Ironmana na Mauglího. V mangrovech se pohyboval jako blecha a byl při ruce, kdykoli bylo potřeba. Do bahna už se nebořil, a pokud ano, tak vždy s úsměvem. Svěřil se i s tím, že začíná chodit do fitnessu a ukázal mi i obrázek dívky, která ho k tomu nevědomky motivuje…

Nejmladším členem týmu je Andi. Vesnický kluk, rybář, kterého se náš hlavní lodník, padesátiletý  Darman, už několik let snaží zaškolit jako svého následovníka. Zatím se to Darmanovi moc nedaří, Andi se chová tak slušně, ochotně a pokorně, že nedokáže vůbec nic zařídit. Jednou třeba píše SMS: “Mitho, vyřiď prosím Standovi, aby řekl Darmanovi, že nemůžu vyzvednout loď, jestli by to Darman neudělal za mě.” Moje podrážděná odpověď byla: “Mitho, vyřiď prosím Andimu, ať se na to Darmana zeptá sám.” Nedlouho nato mi volá Darman: “Andi mě požádal, abych se Tě zeptal, jestli mu můžeš dát 200 tisíc rupií na motorový olej.” Po několika dnech následovala společná diskuse, při které jsme se Andimu pokusili vysvětlit, že na vyřízení jedné věci s jedním člověkem nepotřebuje pomoc jednoho nebo dvou dalších lidí. Zatím mu to moc nejde. Na lodi ale Andi funguje perfektně a bez nehody, je vlastně prvním člověkem, kterému si Darman troufne svojí loď svěřit. A vzhledem k tomu, že si Andi i po dvou letech pamatuje latinsky všechny druhy mangrovů, které ho v někdy roce 2015 učil botanik Tomáš Koubek, mohl by z něj být výborný pomocník, jakmile se naučí trochu komunikovat.

Ovšem pokud jde o učení, nejvíc mě letos překvapil náš hlavní lodník, Darman. Pracuje se mnou už devět let, ale jeho úkolem je patrolování, při výzkumu pomáhá jen příležitostně. Letos nám vypomáhal pár dnů. Bylo to poprvé v životě, kdy Darman vyměřoval vegetační plochy. Ale jako by to měl vrozené. Když mi Andi hlásil, že má další strom s průměrem 10 cm, a já ho opravoval, že to, co měří je obvod a ne průměr,  Darman mě hned doplnil: „Obvod je průměr vynásobený 3,14 nebo taky dvaadvaceti sedminami.” Podívali jsme se na něj všichni (kdo rozumíme indonésky) trochu zaraženě.  Krátce nato už ale zas Darman na Andiho pokřikoval: “Měř to víc dole, obvod kmene se měří 10-30 centimetrů nad nejvyšším chůdovitým kořenem. Optimálně 15 centimetrů.”

Než jsme s touhle konkrétní plochou začali, tipli jsme si každý, kolik je v ní stromů. Hádali jsme různě mezi 30 a 60 stromy nebo tak něco. Darman tipoval 36 stromů. Když soutěž na konci dne vyhrál (bylo jich tuším 37), vysvětlil to takhle: “Je to podle vzorce, co jsem si přečet v disertaci Emi Purvanti, kterou měl Standa na stole. Pokud je mangrov zdravý, mělo by na 100 metrů transektu být do pěti metrů vpravo a vlevo dohromady 36 stromů. A tohle je zdravý mangrov.” Tu disertaci jsem opravdu na stole měl – někdy před dvěma lety. Později mi Darman vyčetl, že jsem ji nejspíš ani pořádně nečetl, což měl pravdu… Musel jsem si poopravit názor na to, že Indonésani nikdy nečtou.