Uhlobaroni

čtvrtek 12. ledna 2012

V Balikpapanském zálivu hnědouhelné doly bují jak v odlehlých pralesích, tak i uprostřed vesnic. Ale zatímco s kácením pralesů si většina Indonézanů těžkou hlavu nedělá, důl před vlastním domem už některým přeci jen vadí. A tak nastává vpravdě historický moment! Venkované v zálivu se začínají proti postupujícím korporacím bouřit – a tentokrát to je skutečný Avatar!

Před několika měsíci mi zavolal Darman, ze by se mnou chtěla mluvit delegace jeho sousedů a známých z osady Gersik. V jednom malém přístavu nás čekala skupinka zaměstnanců zdejší továrny na překližky a jeden přes druhého si stěžovali na to, že hnědouhelná společnost AKK chce těžit v místě rezervoáru, ze kterého bere vodu jak jejich továrna, tak i víc než dva tisíce venkovanů. Byl s námi tehdy ještě fotograf Alexandr Pospěch, takže nás hned vzali na místo kvůli zdokumentování. Vezli nás zblácenou cestou přes měsíční krajinu, jakou znám z rodných severních Čech – oproti Mostecké pánvi pořád ještě nic moc, ale kuriozitou zdejšího dolu je, že je skutečně uprostřed vesnice, takže ať už se rozrůstá kterýmkoli směrem, je to vždycky někomu před práh. Vrcholem je místní střední škola s výhledem na velkou černou díru, která sahá málem až k plotu. Rezervoár, který se stal základním kamenem celého sporu, je malý rybník, do kterého několik pump čerpá podzemní vodu, protože povrchové vodní zdroje už ho plnit nestačí. Hladina podzemní vody neustále klesá, nejspíš právě v souvislosti se stále hlubšími doly v celém okolí, takže většina ostatních studní už vyschla.

V době, kdy nás vesničani z Gersiku přizvali, už měli za sebou několik demonstrací. Kdykoli se společnost pokusila proniknout k rezervoáru s těžkými stroji, shromáždilo se pár desítek nebo možná i stovek protestantů a zatarasili cestu, takže se buldozery nakonec vždycky stáhly. Jenže pak se zas po pár dnech vrátily a setrvale napjatý stav trval už několik týdnů. Těch devět mladíků, kteří nás oslovili, se pokusilo přejít o úroveň výš a vstoupit do politiky. Založili jsme společně nevládní organizaci – bohužel, všechno proběhlo tak rychle, že jsem nestačil zabránit tomu, aby ji pojmenovali Formalin, což pro environmentalní sdružení není úplně slušivé. Vzhledem k tomu, že jsou všichni členové Formalinu (s vyjímkou Darmana) zaměstnanci překližkárny, a formalín je konzervant, připadal jim ten název jako ušitý pro „conservation NGO“. Trvalo několik týdnů, než jim došlo, že je to právě odpad formalínu, kvůli kterému se jejich firma už dlouhá léta marně snaží uplácet úředníky Ministerstva životního prostředí, aby jim smazali černé puntíky, pro které se jim jejich překližky nedaří certifikovat a vyvážet do ciziny...

Členové Formalinu začali být aktivní jak včely – s hodně ostrými žihadly! Třikrát do týdne přepadávali úřady v Penajamu a v Samarindě s protesty proti firmě AKK, psali do novin, lobovali s ostatními vesničany a během velmi krátké doby se z nich stali naprostí profesionálové. Mezi místními farmáři, rybáři a dělníky se rychle stali velmi populární – s výjimkou těch několika málo, kteří pracovali v dole nebo kteří vlastnili půdu, o kterou doly projevily zájem...

Firma AKK ale nezůstala zticha. V první fázi se postavila do role hodných kapitalistů, kteří přijeli podpořit rozvoj místní ekonomiky. Začali nabízením úplatků, ale s tím nepochodili. Tak přistoupili ke slibování hloubeni studní, ale ani to nepomohlo, protože už všichni vědí, že většina studní, které se tu v posledních letech vyhloubily, během pár let vyschly. Následovaly sliby moderních technologií, které umožní těžbu uhlí, aniž by se tím narušil vodní zdroj, ale ani téhle pohádce nikdo nevěřil. A když došlo na sliby odsolovaní mořské vody, neposlouchal už nikdo. Vesničani trvali na jediném – firma AKK nesmí začít těžit! V zápalu nadšení se  pak rychle začaly vynořovat i protesty proti ostatním hnědouhelným dolům v okolí vesnice Gersik. O pár týdnů později vzniklo podobné hnutí a podobná nevládní organizace v sousední vesnici Jenebora a další komunita, Buliminung, uvažuje o tomtéž. Hnědouhelným dolům i podplaceným úředníkům místní nastaly hodně těžké časy!

Shodou okolností se tou dobou rozhodl majitel domu v Kampung Baru, kde jsem bydlel, že dům prodá. Dost mi to zkomplikovalo život, ale nakonec jsem to vzal jako dobrou příležitost k tomu, abych se odstěhoval z předměstí Balikpapanu někam dál na venkov. A přestěhoval jsem se do Gersiku, kde od té doby mám mezi členy Formalinu spoustu vždy připravených dobrovolníků.

Ale úspěšné časy netrvají věčně. Když firma AKK neuspěla s uplácením a slibováním, začala přitvrzovat. Postupem času bylo čím dál víc jasné, že likvidace vodního zdroje představuje naprosto klíčový strategický krok – pokud nebude voda, budou se muset farmáři odstěhovat jinam, možná, že i překližkárna zkrachuje a všechny problémy se tím rázem vyřeší! A tak pomalu začaly přicházet SMS od „dobrých přátel“, kteří členy Formalinu upozorňovali na to, že z dobrého zdroje zaslechli o tom, že kdosi zaplatil nájemnému vrahovi z Banjarmasinu za to, aby v Gersiku zlikvidoval pět lidí. A objevovali se statistiky o tom, kolik lidí zahynulo potom, co se zapojili do protestu proti hnědouhelným firmám jinde na Kalimantanu. Přicházely i přímočařejší výhrůžky typu „Dejte si pozor na sebe a svojí rodinu“. Ve stejné době byli v Sepaku, kde vedeme dlouholeté spory s palmařskou firmou PT Agro Indomas, dva lidi opravdu zabití, jeden z nich dost aktivní ve sporech s PT Agro. Ani to nezůstalo ve výhrůžných esemeskách opomenuto – i když osobně mám za to, že to byla ve skutečnosti loupežná vražda, kterou korporátní mafie jen využila k zastrašování.

Firma AKK se postupně pokusila najmout gorily z několika militantních anarchistických organizací. První dvě z nich od vydírání vesničanů velmi rychle ustoupily, ale na třetí pokus se společnosti zadařilo. Najali mafii, která ovládá přístav v Penajamu, hlavním městě distriktu. Kdykoli přijela delegace Formalinu do Penajamu, už se o nich vědělo. A tak se jednoho dne stalo, že když čekali na dojednanou schůzku s oblastním sekretářem, přímo v budově kanceláře regenta, přístavní mafie zablokovala dveře a nepustila je dovnitř. Ani sekretář si netroufnul zasáhnout a raději si s Formalinem domluvil jinou schůzku mimo kancelář. Z tohoto incidentu se stal docela vážný případ, ale mafie nepolevila a místní vláda nepřitvrdila. Ani Formalin ale nepolevil – protesty pokračovaly v hlavním městě v novinách i v terénu, kde byly hlídky stále připravené svolat další demonstraci vesničanů, pokud se přiblíží buldozery.

A mafie zase o něco přitvrdila. U každého z členů Formalinu se doma, ponejvíce v noci, zastavilo několik najatých goril s výhrůžkami. Na násilí nedošlo, ale i tak jeden z aktivistů strávil po takové návštěvě týden v nemocnici – zkolaboval v šoku... U Darmana doma byl přímo jeden z nájemných vrahů, a Darman od té doby začal kouřit... Když teď jede do Penajamu, nikdo z dalších vesničanů si ho obvykle doprovázet netroufne. Přístavu se dost dobře nelze vyhnout. Posledně s sebou vezl svojí ženu s tím, že s ní musí do nemocnice a do úřadu regenta s ní pak na motorce kličkoval postranními uličkami...

Těsně před Novým rokem předseda Formalinu nevydržel a podepsal dopis, ve kterém Formalín souhlasí s tím, aby firma AKK vytěžila – „ekologicky šetrnou“ cestou – zásoby hnědého uhlí v místě jediného vodního zdroje. V dokumentu se jasně píše, že nebyl podepsán pod jakoukoli formou nátlaku...