Svědectví o vymírání

neděle 17. dubna 2016

Řeka Somber byla jednou z prvních řek v Balikpapanském zálivu, kde jsme v roce 2007 začali sčítat populaci opic kahau nosatých a sledovat změny jejich početnosti v průběhu následujících let.

Na jejích březích se doslova stýká divočina s civilizací, na západ se rozprostírají rozlehlé mangrovy Balikpapanského zálivu, na východním břehu už začíná industrializující se předměstí Kampung Baru. Tady na okrajích civilizace stále ještě přežívají komunity posledních rybářů, zatímco na okraji divočiny dodnes hnízdí nebo přezimují desítky druhů ptáků, občas se tu objeví poslední delfíni a rybáři stále ještě mluví o ojedinělých útocích posledních krokodýlů. A také jsou tu kahau nosatí, kterých tu zbývá něco přes šedesát.

Zdejší kahau žijí na okraji rušné civilizace, a tak si už zvykli na všechen ten sílící hluk a neustálý provoz lodí všech velikostí a tvarů natolik, že před nimi přestali prchat a přestali jim věnovat pozornost. To společně s blízkostí města a jeho přístavů udělalo z řeky Somber ideální ekturistickou destinaci – především pro ty turisty, kterým čas nebo rozpočet nedovolí výlet do odlehlejších a mnohem krásnějších částí zálivu. Turisty jsme sem začali vozit už před několika lety a dnes už se z téhle atrakce stal byznys, který uživí malou komunitu zdejších rybářů.

Štěstí řeky Somber je v tom, že přes ni vedou vodovodní roury, zásobující vodou z přehrady Sungai Wain ropnou rafinerii, kolem které bylo město Balikpapan ve dvacátém století vybudováno. Naftařský průmysl tak nevědomky přispěl k zachování mangrovů na horním toku řeky, protože pod potrubím nepropluje nic většího než rybářský člun. Velké nákladní lodi se sem nedostanou, a tak se expanze průmyslu zastavila právě v místě, kde přes řeku vedou roury. Nakonec se místní vláda rozhodla, že když nemůžou horní tok řeky využít k ničemu jinému, prohlásí ho za přírodní rezervaci. A tak na 150 hektarů chráněného území vzniklo „Mangrove Center“ a místní vláda se mohla chlubit tím, že našla zlatou střední cestu a řešení, které uspokojí každého – polovinu povodí řeky Somber bude chránit, zatímco ve druhé polovině území bude budovat byznys. Tak vznikla průmyslová zóna Somber.

Dolní část řeky se začala měnit z roku na rok. K jejímu východnímu břehu dnes vede silnice, po ní dorazily buldozery a mangrovy začaly kousek po kousku mizet. Indonéské zákony sice něco takového nedovolují, ale pokud proces probíhá takhle postupně (tzv. salámovou metodou), přimhouří odpovědní úředníci nad každým kouskem oči a postupně se tak můžou odlesnit celé rozlehlé oblasti. Ve vykácených a vybuldozerovaných oblastech začaly vyrůstat přístavy, cisterny a neforemné betonové stavby. Lodí přibývalo a byly stále větší, narážely na zbývající mangrovy a postupně tak lámaly a vyvracely i některé z největších stromů. Voda začala zapáchat odpadem z továrny na zpracování sojových bobů i mrtvými ústřicemi seškrábanými ze starých lodí v docích a na hladině se vrstvily odpadky. Kolem průmyslové zóny vyrůstají nové domy a slamy a přibývá i jejich obyvatel, převážně chudých a nezaměstnaných.

Východní břeh řeky Somber zůstal nedotčený. O to snadnější tu teď bylo kahau vidět, protože už neměli mnoho jiných míst, kam by odešli. Pozorování kahau jsme mohli turistům zaručit na 100 %.

A pak začaly umírat stromy. Nejdřív jednotlivé stromy, ale po pár letech to byly celé porosty. Umíraly stromy jednoho druhu – kuželovníku Sonneratia alba. Zběžné pozorování brzy ukáže, že podstatnou většinu potravy kahau nosatých na řece Somber představuje právě kuželovník. Dřív tomu tak nejspíš nebylo. Tak jako na jiných řekách se i tady každá tlupa kahau donedávna pohybovala po několika čtverečních kilometrech zalesněného území, střídala různé typy lesa a živila se listím různých druhů stromů. Jak se jejich životní prostor zúžil, přišli kahau postupně o většinu potravních zdrojů a až nakonec zůstali odkázáni jen na porosty kuželovníků podél břehů řeky.

Jenže listy kuželovníků nepředstavují bezedný zdroj. Dřív by si kahau vybrali jen pár mladých šťavnatých lístků a šli by na jiný strom. Dnes jim nezbývá než jíst celé dny ze stejných stromů, dokud je neoberou doslova do posledního listu. Poté, co kahau oberou jejich větve dohola, potřebují stromy nějaký čas k tomu, aby znovu obrazily. Dřív by v takové situaci kahau odešli jinam a vrátili se na stejné stromy až po několika dnech nebo týdnech. Dnes nemají jinou volbu než zůstat a čekat na první nové mladičké výhonky, sotva pár centimetrů dlouhé, a sbírat je jeden po druhém, dokud se nenasytí. Po několika měsících marné snahy o obnovu listí strom hyne.

Břehy řeky Somber jsou dnes lemované mrtvými a umírajícími kuželovníky v různém stádiu usychání a rozpadu. Odumírání stromů už letos překročilo „magickou hranici“ vodovodního potrubí – jakkoli se lodě ani průmysl do téhle zóny nedostanou a jakkoli je oblast chráněná, kahau, kteří tu žijí, potřebují jíst. A protože na 150 hektarech chráněného území dostatek potravy nenajdou a jinde už ji hledat nemůžou, nakonec i tady svoje potravní zdroje spotřebují a jejich populace zkolabuje. Na začátku letošního roku už se v novinách začaly objevovat první články o tom, jak rybáři začínají na hladině řeky nacházet uhynulé opice.

Smutné je to, že místní vláda a dokonce i správa rezervace Mangrove Center odmítá přiznat, že kahau na řece Somber vymírají. Nepřispělo by to totiž k budování dobrého jména města Balikpapanu. Ale vůbec nejsmutnějším faktem je, že úplně stejná věc se začíná dít i v odlehlejších částech Balikpapanského zálivu, kde kahau nosatých nežije posledních 60 kusů, ale dobrých 1400. Kahau na řece Somber jsou už dnes odsouzeni k záhubě, protože průmyslový rozvoj postoupil příliš daleko. Ve vzdálenějších částech zálivu je snad ještě šance podobný proces zvrátit. Pokud ovšem odpovědní úředníci uznají, že když pro přírodu vymezí jen malou trochu prostoru v místech, o která neprojevil zájem žádný investor, zvířata jako jsou kahau nosatí v něm brzy vymřou.