Svatyně konzumu
Konec posledního roku byl tak trochu ve znamení přeletů z jednoho ostrova nebo poloostrova jihovýchodní Asie na jiný. Nejdřív jsme v Singapuru vyřizovali Aniččino vízum, další měsíc jsme strávili v Balikpapanu (na Kalimantanu), odkud jsem pak musel odletět vyřídit si vlastní vízum v Kuala Lumpur v Malajsii, a teď jsem na Sumatře, kde máme druhý výzkumný projekt. Takže jsem nemalou část předvánočního času strávil v asijských velkoměstech a slušelo by se o nich tedy něco napsat.
K highligtům naší poslední návštěvy Singapuru patřil výlet do nově zbudovaných zahrad Gardens by the Bay, jejichž umělé „Superstromy“ se mají stát novým symbolem Singapuru, a jejichž dva ohromné skleníky se honosí líbivým názvem Conservatories, ale ve skutečnosti jde spíš jen o velkolepé turistické atrakce. Celkově mě Gardens by the Bay zas až tolik neoslovily a i nadále dávám přednost zdejší klasické botanické zahradě a několika nepříliš známým singapurským rezervacím. Nicméně to, že nás do zahrad vzal můj kolega John Sha (známý flamendr), navíc ještě v doprovodu Aničky (nebioložky), mi dalo možnost vidět i ty části Singapuru, kterým se jinak systematicky vyhýbám.
Když jsme v Gardens zaparkovali, vylezli jsme z podzemního parkoviště nikoli hned do parku, nýbrž do ohromného obchoďáku, kterým musíte nejdřív projít. Takový ten typ obchoďáku, kde jsou mnozí Asiati schopni strávit celý den, aniž by si uvědomili, že vlastně jen procházejí. Kromě bezpočtu luxusních obchodů je tu spousta kiosků s malajským, indickým, čínským i západním jídlem všeho druhu – o Singapurcích se říká, že většinu času stráví nakupováním a jídlem. Je tu i luxusní nesčetně mnohapatrový hotel, to asi abyste to do obchodu neměli daleko. A nahoře na obloze, podepřená třemi věžáky, je obrovská loď s bazénem na horní „palubě“, ze kterého se při koupání můžete z výšky dívat na moře i na celý Singapur. V jednom z těch tří věžáků pod ní je obrovské kasino, které bylo podle některých zlých jazyků hlavním důvodem k postavení celého toho monstrózního komplexu. Do kasina potřebujete zahraniční pas, jinak hned při vstupu zaplatíte sto dolarů; singapurská vláda se tím snaží své občany od vstupu do kasina odradit a tím zajistit, aby peníze proudily tím správným směrem, tedy od cizinců. Pokud nechcete do kasina, můžete například na lodičky. Přímo v obchoďáku totiž protéká „řeka“, po ní plují gondoly, na nábřeží si můžete posedět v kavárně, zkrátka tu najdete vše potřebné pro nový styl a smysl života, kterým se dnes pro Asiaty stává nakupování.
Ani Balikpapanu se tenhle trend nevyhnul. A tak dnes stojí obchoďák například v místě, kde býval jediný mangrov v centru města, a další z mnoha superobchoďáků se právě staví tam, kde měl být podle přání občanů centrální městský park. Teď je tu staveniště obklopené plakáty plnými fotografiemi šťastných Indonésanů a Indonésanek, krásných, mladých, úspěšných, sněhobílých, se zářícím úsměvem na rtech a s rukama plnýma nákupních tašek.
Hodně lidí v Balikpapanu proti stavbě těch dvou nových obchoďáků protestovalo, jenže většina z nich tam teď stejně nakupuje. Někteří z nich ani nemají na výběr. Vezměte si například, že jste mladý teenager, konečně jste si vydělali na svojí první nablýskanou motorku, díky které o vás projevila zájem první holka. Je tu vaše první známost – pačar, jak se jí v Indonésii říká. Jenže udržet si takovou pačarku znamená nemalé investice a jednou z nutných podmínek úspěchu je pravidelný malammingguan, tedy „horečka sobotní noci“, která se obvykle odehrává v některém z obchoďáků. Tam svojí pačarku každý víkend vezmete, procházíte s ní od jedné výlohy ke druhé a ona vás nenápadně upozorňuje na to, která z mnoha zbytečností ji v momentálním rozmaru nejvíc zaujala. A je už pak na vás, abyste dokázali, za kolik vám vaše nová známost stojí...
Z nakupování se v Asii stává jediné hobby i nové náboženství. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem v Kuala Lumpur natrefil na obchoďák s průčelím ve stylu antického chrámu, akorát že mnohem velkolepějším. Jsou to zkrátka novodobé svatyně konzumu. Do toho antického obchoďáku jsem nakonec i já zašel na nákup, potřeboval jsem doplnit obsah lékárničky. Bylo to před vánocemi, což je na návštěvu obchodního domu asi ten vůbec nejhorší čas. Tropy netropy, všude jsou ozdobené a zasněžené vánoční stromky, koule a zvonce, polystyrenové sněhové vločky (které samozřejmě většina nakupujících jinak než z polystyrenu nezná), saně a sobí spřežení. Osmahlí prodavači v červených santaklausovských čepičkách, většinou očividní muslimové odněkud z Bangladéše, jsou ve svých kostýmech tak nesví, že někteří z nich ani nedokážou v obličeji vykouzlit svůj nucený úsměv. Chybí tu už jen vycpaniny Santa Klausů oběšených na oknech paneláků tak jako u nás.
Antický obchoďák jsem prošel patro po patru, jednu lékárnu jsem v tom bludišti obchodů nenašel vůbec, ve druhé prodávali jenom samou zbytečnou kosmetiku. Nakonec jsem léky nakoupil v normální lékárně v čínské čtvrti...