Standa - Úřady v Indonézii

pondělí 12. listopadu 2007

Nasledujici mail mozna nezvladnete precist az do konce – ale je poucny, protoze dobre ilustruje, co to znamena pracovat v zemi jako je Indonezie. Jsem uz treti tyden v Indonezii, ale v mangrovech jsem zatim stravil vseho vsudy ctyri dny. Vetsinu casu zatim beham od uradu k uradu kvuli povoleni k vyzkumu pro dalsi rok.

Zdlouhava procedura zacala uz nekolik mesicu pred mym priletem. Indoneska veda, at uz ji provozujou cizinci nebo Indonezani sami, je pod tvrdou kontrolou Akademie ved (LIPI) v Jakarte, ktera musi jakykoli vyzkum schvalit. Znamena to dat dohoromady asi ctyricetistrankovy spis, na ktery nejspis nekde v pralese padne jeden strom, a ktery musi orazitkovat nekolik hlavounu v Indonezii i v Cechach. Vyrizeni naseho prvniho povoleni zacalo uz pred nekolika lety a trvalo bezmala dva roky. Napodruhe mi na LIPI slibili vyrizeni povoleni behem tri mesicu, ale namisto toho nam ho letos nedali vubec. V cervenci mi z LIPI prisel e-mail, ze pokud se proti tomu rozhodnuti chci ohradit, muzu prijet 13. srpna do Jakarty s kratkou prezentaci PowerPointovou a prednest ji komisi osobne. Nakonec se mi podarilo poslat tam misto sebe indoneskeho kolegu Rustama, cimz naklady podstatne poklesly, a ten nastesti udelal dobry dojem a povoleni pro nas dostal (Japonec, ktery se dostavil osobne a ktery svuj projekt prezentoval spolecne s Rustamem, mozna neuspel nebo jen o prsa; navic se ukazalo, ze i Gaby Fredriksson, ktera v Sungai Wainu pracovala po dlouhe roky, se uz na LIPI dostala na cernou listinu pro zanedbani nekterych formalit a uz nejspis dalsi povoleni nedostane...). LIPI pak kontaktovalo imigracni urad v Balikpapanu, ten schvalil povoleni k memu pobytu, a me do Cech prisly dokumenty, se kterymi jsem mohl na indoneske ambasade v Praze zazadat o vizum k limitovanemu pobytu. Procedura pokracovala po mem prijezdu do  Jakarty, kde jsem zacal v kancelari LIPI. Tam jsem vyplnil nekolik formularu, zaplatil sto dolaru, odevzdal par fotek a dostal vynadano za to, ze jsem si zapomnel oblect dlouhe kalhoty. Dali mi za to dopis, se kterym jsem zasel na generalni policejni reditelstvi, ktere mi nejdriv musi dat povoleni k vycestovani z Jakarty. Vyplnil jsem formular, zaplatil poplatek, odevzdal nekolik fotek a cekal do dalsiho dne. S povolenim k opusteni mesta jsem se vratil na LIPI, kde mi dali dalsich sest dopisu pro dalsi urady. S jednim z nich jdu na ministerstvo vnitra, kde jsem vyplnil formular, odevzdal par fotek a cekal do dalsiho dne. Dalsi den mi na ministerstvu vydali dalsi dva dopisy a s nimi uz jsem mohl Jakartu opustit.

Na celou predchozi proceduru a prijezd do Balikpapanu jsem mel 7 dni, ale tim, ze jsem se jeste stavil na Wawanove lokalite na G. Slamet, jsem limit pretahnul. Takze prvnim krokem po priletu do Balikpapanu bylo usmlouvat na imigracnim urade primhoureni oci za dva dny ilegalniho pobytu v Indonezii. Chtelo to trochu arogance, aby urednikovi dosly argumenty, ale podarilo se to bez pokuty i bez uplatku. Zase jsem tedy vyplnil nekolik formularu (asi 7-10 listu papiru, vsechno v indonestine), vzali mi otisky prstu, zaplatil jsem 70 dolaru, a kdyz uz se zdalo byt vse vyrizene, ukazalo se, ze me fotky maji sice pozadovane cervene pozadi, ale namisto pozadovaneho rozmeru 2x3 m maji 3x4 cm. Takze cekam do dalsiho dne na nove fotky a s nima jdu zase na imigracni urad. Dalsi ctyri dny cekam na povoleni k pobytu, ale po ctyrech dnech se ukazalo, ze urednik dal me 2x3 cm fotky do supliku nespravneho stolu, takze jsem povoleni nedostal proto, ze chybely fotografie. Musim cekat dalsi den, ale po ujisteni imigracniho urednika, ze na dalsich uradech povoleni k pobytu nebudu potrebovat, se mezitim jedu zaregistrovat na oblastni policejni reditelstvi (jeho urednici se poznaji podle toho, ze maji na uniforme napsano POLDA, coz znamena Polisi Daerah). Tam po me jako prvni vec chteli povoleni k pobytu, ktere jsem nemel, ale byl jsem uz docela neodbytny, takze mi nakonec preci jen dali k vyplneni nekolik formularu a rekli si o dalsi adninistrativni poplatek. Tentokrat (stejne jako pred dvema lety) to bylo bez kvitance a ocividne to byl spis uplatek, jenze jsem v tu chvili byl bez povoleni k pobytu v nevyhode a nezbylo mi nez platit. Ale ani to k registraci nestacilo, protoze se ukazalo, ze jsem si otisky prstu daval udelat jen na jednom uradu namisto na dvou. Takze kdyz mi pak dalsi den konecne na imigracnim urade vydali povoleni k pobytu v Balikpapanu na dalsi rok, musim nejdriv na mistni policejni urad pro druhe otisky prstu.

Cim niz postupuju v hierarchii indoneskych uradu, tim jsou urednici zmatenejsi, a nakonec uz vubec nevedeli, o co jde. A protoze uz od vyssich uradu nedostavam dopisy tak jako driv, ani ja to poradne nevim. Na mistni policii jsme se tak zadrhli na tom, ze jsme nikdo netusili, co pak dal s temi otisky, pro ktere jsem si prisel. Nakonec jsme se shodli na tom, ze je mam nejspis odnest te tluste pani Polda na oblastni policejnim reditelstvi, se kterou jsem mluvil vcera. Urednici si zase rekli o administrativni poplatek bez kvitance, coz uz me docela stvalo, takze jsem se ohradil tim, ze ten uz jsem preci platil te tluste pani Polda. To trochu nabouralo cely proces, policajti se dlouze radili, co s tim, nechali me mezitim sedet v kancelari s jednim z uredniku, a ten kdyz dokouril cigaretu prohlasil, ze at jdu. Otisky tedy nesu na oblastni reditelstvi k tluste pani Polda, ta je pridala do obalky a kdyz uz to vypadalo, ze me konecne zaregistruje, prohlasila, ze moje fotky maji spatny rozmer – nema to byt 3x4 cm, ani 2x3 cm, ale 4x6 cm. Jako dukaz mi ukazala vzorove fotky Radka Trnky a Radky Lorencove (kteri se mnou byli na Borneu pred dvema lety), potazene folii na sousednim stole, na kterem se vcera nejspis valela hromada papiru. Premohl jsem agresivitu a smlouval s ni, az jsem ty fotky usmlouval. Pak tlusta pani Polda prohlasila, ze je sice vsechno v poradku, ale az na to, ze jiny Polda, ktery podepisuje lejstra, uz odesel, takze stejne musim cekat do pristiho tydne.

Mezitim jedu do hlavniho mesta provincie Vychodni Kalimantan, do Samarindy, kde me cekal urad guvernera. Tam nesu jeden z dopisu z ministerstva vnitra. Prvni problem nastal, kdyz po me na vratnici chteli vedet, proc jsem prisel a co chci – protoze to uz jsem vazne nevedel. Kdyz se urednici shodli na tom, ze mi ten jeden dopis maji vymenit za sest jinych pro dalsi urady, nastal dalsi problem v tom, ze podepisovaci urednik byl prave v Berau. Pokud mu poleti letadlo, bude to moct podepsat zitra. Cekam do dalsiho dne, letadlo nastesti letelo, dopisy uz byly pripravene, jenze se ukazalo, ze je v nich nejaka tiskova