Standa - Sčítání kahau
čtvrtek 22. listopadu 2007
Jsem uz treti tyden v Balikpapanskem zalivu a pustil jsem se do scitani opic kahau nosatych v pobreznich mangrovech. První, s cim jsem zacal, bylo hledani noveho asistenta. Moji predchozi asistenti byli zvykli na praci v pralese a ja ted potrebuju nekoho, s kym muzu vyjet na more. Toho byl pred dvema lety schopny jen Ulir, jenze i ten byl po mesici padlovani na male pramicce napul mrtvy, coz rikal jeste pred tim, nez ho nakonec dodelala malarie. Tentokrat jsem tedy hledal nekoho z rybarskych vesnic na pobrezi zalivu. Manzelka jineho z mych byvalych asistentu, Nona, z jedne takove vesnice pochazela a protoze Nono uz ma dobrou predstavu o tom, co prace se mnou obnasi, obratil jsem se na nej. Touhle cestou jsem se nakonec dobral k Alimu. Je to vesnican v mem veku a i kdyz uz ma uz zenu a tri deti (jak se na Indonezana v mem veku slusi), je jeste v plne sile, kterou bude v mangrovech potrebovat. Brzy se sice ukazalo, ze oproti mym byvalym dvacetiletym asistentum se uz Ali ve svych Kristovych letech mnoho novych veci nenauci (takze napriklad sber dat zustane ocividne na me), ale zato se vyzna v lodich, hlavne v tech s motorem, coz je pro zmenu nova vec, ktere uz se asi nenaucim ja... Vlastne se docela dobre doplnujeme i v jinych vecech: ja znam skoro vsechny reky v zalivu, Ali ma zname mezi rybari ve vesnicich; Ali vi, kde co koupit a nakolik lze srazit cenu, ja pak tu cenu usmlouvam, pripadne srazim jeste o neco niz. Aliho hodne typicka vlastnost je naprosta usluznost, ktera mi na jedne strane skoro az leze na nervy, ale ktera je asi na druhe strane pro praci se mnou v mangrovech nutna – rekl bych, ze mi Nono dohodil Aliho prave proto. Je to zkratka clovek, ktery moc nepremysli a dela to, co se mu rekne. A moc pri tom nenamluvi, i kdyz v tomhle smeru ho plne zastane jeho ciperna zena Isa, ktera s nami prozatim taky jezdi (i s dvema ze tri deti) a vari nam. Isa tim tak trochu nahradila Nona v roli procvicovatele moji indonestiny, protoze Ali sice taky jinak nez indonesky neumi, ale z toho mala, co namluvi, si toho moc neprocvicim. Jeden z prvnich ukolu, ktery ode me Ali dostal, bylo naucit me poradne padlovat. Tady se zrovna jeho usluznost ukazala byt dost na obtiz. Tak jako pred dvema lety Ulir ani Ali si nedovoli komentovat, ze neco delam spatne. Veskera jeho pedagogicka dovednost, pokud jde o padlovani, se omezila na to, ze vecer na muj dotaz odpovedel, ze mi to jde lip nez vcera. Takze jsem byl jedine rad za letosni instruktazni plavbu po Ohri a Vltave jeste pred mym odjezdem do Indonezie – zbytek padlovacich dovednosti jsem musel dohnat metodou pokusu a omylu pri nekolikadennim intenzivnim treninku na rece Wain.
Kdyz uz jsem tedy mel asistenta, byla dalsi vec v poradi sehnat lod. Z predlonska uz jsem malou pramicku mel, jenze jsem udelal chybu, kdyz jsem ji dal do opatrovani jednomu z vesnicanu. Dle stavu dreva ji vytahnul z vodu akorat v den meho prijezdu, aby ji vypucoval jak to pujde nejvic v marne nadeji, ze snad hloupy Zapadan nepozna, ze nekolik poslednich mesicu lezela potopena pod vodou. Nezbylo mi nez se odkazat na kysele hrozny (ze je lod stejne moc mala na to, abysme s ni mohli prejizdet po mori z reky do reky) a dat si postavit jinou, o neco vetsi. I v tomhle jsem se nakonec obratil na Nonovu rodinu a lodku jsem si dal stavet u jeho tchana. Jenze v Indonezii je jak se rika gumovy (natahovaci) cas a jak dny plynuly, lod nebyla a nebyla. Prozatim jsme si s Alim pujcovali jinou pramici, ktera ale nema motor, takze jsme byli odkazani vyhradne na padla a vlastni sily. Nejakou dobu to slo, a trochu mi pri tom aspon zesilily ruce, ve kterych jsem za posledni dva roky temer nedrzel nastroj, ktery by se nedal koupit v kancelarskych potrebach. Pak jsem ale jednou nechal Aliho, aby zpatky do vesnice padloval sam, protoze jsem chtel zkusit dojit pesky po vodovodnich rourach. Ali se vratil dlouho po me a v dost zbedovanem stavu. Z toho jsme usoudili, ze dal uz to asi s touhle lodkou nepujde a ze cele veci prospeje, kdyz se prestehujeme do domu Nonova tchana, budeme zatim pouzivat jeho motorovou lod a prubezne ho budeme k praci pobizet. Takze jsme se presunuli z vesnice Sungai Wain do vesnice Kampung Baru, kde bydlime doted. Moje pramice mela stale podobu prken polozenych vedle domu, takze jsme asi dobre udelali...
No a treti vec, kterou bylo potreba hned na zacatku vyresit, je najit vhodny zpusob, jak kahau v zalivu scitat. Chci nejdriv secist veskerou populaci, co tu zije nez si z ni pak vyberu jednu tlupu k detailnejsimu pozorovani. Hledat kahau v mangrovech je mnohem snazsi nez hledat jine opice, ktere zijou v blizkem destnem pralese. Kahau totiž maji zvyk prespavat temer kazdou noc na brehu velkych rek, kde neni tezke je najit. Nektera spaci mista se daji dokonce odhadnout uz predem, protoze jejich oblibene spaci a zaroven i potravni stromy, Soneratia, jsou vetsinou na spacich mistech viditelne zdecimovane, v ruzych stadiich pocinaje castecnym odlistenim a konce suchymi mrtvymi kmeny. Spocitat opice na spacich stromech je ale horsi nez je jen najit, protoze lidi se kahau preci jen boji, takze po nasem prijezdu na stromech vetsinou dlouho nevydrzi. Navic na ne vylezaji casto az pred soumrakem a slezaji kratce po rozedneni. Musime tedy vstavat za tmy a reky projizdime dvakrat denne, brzy rano a pozde odpoledne. Zda se ale, ze na jeden maly ricni system nam staci ctyri takove navstevy (dva dny) k tomu, abychom dosli k celkem dobremu odhadu poctu tlup a k celkovemu souctu clenu alespon nekterych z nich. Ricnich systemu tu mame zhruba tricet, takze pred sebou mame jeste dva az tri mesic prace se scitanim opic, nez se v nekterem z nich nakonec usadime.