Standa - Otevření kempu
pondělí 19. května 2008
Nas kemp v mangrovech uz stoji. Mame dreveny pristav a schodiste nahoru po svahu, splachovaci zachod, jednoduchou koupelnu a umyvarnu nadobi, domek pro generator a dva otevrene altanky 4x4 m na bydleni a na praci. Vychytavame ted uz jen dilci nedostatky jako je treba ocharna kempu pred termity. Po vykacenych stromech po puvodnim majiteli tu zustaly v zemi mrtve koreny, ktere jsou ted termitu plne. Bedul nas ostruvek pojmenoval Termiti ostrov. Kvanta termitu postupne obsazuji i vsechno ostatni mrtve drevo, vcetne naseho staveni. Domky nam ty potvory doslova zerou pred ocima. Kazdy den seskrabavame jejich hlinene chodbicky z ulinovych sloupku, na kterych kemp stoji (ulin je nejtvrdsi drevo, ktere termiti nezerou – musi na nem postavit hlinene tunely a skrze ne se pak dostavaji k mekcimu drevu nahore). Ale behem noci termiti postavi nove chodbicky a jsou skoro az u podlahy. Staci pak nebyt v kempu tri dny a dorazi az ke strese. Ta je z palmovych listu, ze kterych uz termity manualne nedostaneme a musime je v ni nechat, dokud sami nechcipnou. Za teplych dnu je potom v jednom kuse slysime, jak si spolu v nasi strese povidaji tim, ze klepou hlavickama do stropu skulin v palmovych doskach. Zkusili jsme ulinove sloupky natirat naftou, pak smesi nafty a vyjeteho oleje, pak vazelinou a smesi nafty a vyjeteho oleje – a termiti porad vytrvale postupuji smerem nahoru. Ani dostupne jedy na skudce nepomohly a jedy, ktere by pry byvaly pomohly, zase nejsou k sehnani, takze boj s postupujicimi kolonami termitu zustava manualni praci naseho kuchare.
Otevreni kempu byla dobra prilezitost na usporadani acary cili mensi slavnosti, pri ktere by mel kazdy spravny obyvatel Indonezie cas od casu otevrit kapsu a trochu se rozhodit. Ja kapsu oteviram pomerne nerad a na rozhazovani nemam, navic se mi nerodi zadne deti ani je pak neobrezavam a nezenim, cimz mi chybi nejbeznejsi prilezitosti k acare. Takze jsem zatim zadnou takovou oslavu neporadal, coz mi tu ale dobre jmeno nedela. Otevreni kempu jsem tedy vyuzil k prvni, i kdyz jen docela male acare. Prizval jsem na ni vsech sest asistentu, kteri se mnou pracuji nebo v minulosti pracovali, at uz v mangrovech (Bedul, Ali a predloni Ulir) nebo v pralese (Nono, Fitri, Mika a opet Ulir). A taky Michala Broma z Gabiny medvedi stanice a moji byvalou studentku Martinu Konecnou se svym manzelem (jak se to v Indonezii rozhodli prezentovat), kteri ted budou kratce pracovat v Sungai Wainu. Jen Ali nakonec nedorazil, protoze ho skolila malarie. Byl velky problem dostat ho k doktorovi, a to i kdyz zdravotni vydaje svym asistentum platim. I kdyz Ulir dukladne popisoval, jak to probihalo, kdyz se mnou v mangrovech pred dvema lety malarii dostal on a kdyz ji taky nelecil, Ali se ocividne panicky bal injekce. Tri dny se prede mnou schovaval doma u televize nez jsme ho spolecne s jeho zenou k navsteve doktora a k pichnuti injekce dokopali.
Pro ostatni jsme na acaru nakoupili ryby a kurata, ale taky pivo a whisku, protoze zadny z mych kluku neni moc dobry muslim. Zvlaste Bedul je byvaly pijan, i kdyz se od zakladu zmenil pote, co se ozenil a stal se otcem. Jenze ani jeho zena, ani jeho deti s nami nejely… Jediny Ulir opravdu abstinuje. U Nona me trochu prekvapilo, kdyz se po prijezdu ptal, kterym smerem je zapad (muslimove se totiz modli petkrat denne smerem k Mekce, a jsou takovi, kteri to skutecne praktikuji i pri praci v pralese), ale to si jen vybiral misto ke spani, kam mu odpoledne nezacne palit slunce. Kurata se nam pri jizde lodi do kempu na slunci zkazila, coz ale kluci celkem zachranili rybarenim. Ulir v klidu leze do vody a natahuje site, protoze je pry z potomstva krokodyla. Nejaka jeho prababicka spolecne s ditetem porodila krokodyla, ktereho pak vypustili do more a osm dalsich generaci mu pak musi pravidelne obetovat jidlo (prevazne vejce a banany, cili ne zrovna typickou krokodyli potravu) a za odmenu jsou v rece chraneni. Jsem celkem rad, ze Bedul neni o tehle teorii uplne presvedceny, protoze i on pochazi z podobne krokodyli linie.
Pochopitelne jsme si pri otevreni kempu vyhradili cas i na par projizek po mangrovech a na hledani kahau. Bohuzel se ale ukazalo, ze behem tech par tydnu, co jsme misto jezdeni po rece staveli kemp, se tu zas zacalo kacet. Pred par mesici tu denne znely motorove pily a lode drevaru a uhliru pravidelne odvazely z mangrovu klady na prkna a spalky na paleni dreveneho uhli. Stacila jedina razie, kterou jsme podnikli s ostrahou z mistni organizace domorode mladeze (Gepaku) a uhliri zmizeli docela, zatimco drevari svoji praci aspon omezili. Dokud jsme po rekach hledali kahau, byl tu klid a nebylo potreba nic dalsiho podnikat. Jakmile jsme se ale prestali objevovat, uhliri i drevari se vratili. Tyden pred acarou jsem mangrovy projel a vykazal odsud dve lodi. Jako obvykle, byli to vesnicani z jinych vesnic nez kterym les pripada. Prozatim jsem jim tedy nalhal, ze se mistni tradicni nacelnici rozhodli zridit tu rezervaci, ze sem budou vozit turisty a ze tu Gepak pravidelne hlidkuje a za kaceni stromu vybira vysoke sankce (zbyva mi ted jednat s nacelniky o tom, aby se tak skutecne stalo). V ramci zvyseni psychologickeho efektu jsem pak poslal Bedula, aby vsechny reky projel a v mistech, kde se pokacely nove stromy, navazal bareve pasky s napisem Chranene uzemi, kaceni dreva zakazano. V dobe acary uz jsme sice zadne drevare nepotkali, nicmene mangrovy byly nasimi barevnymi paskami vyzdobene na mnoha mistech. Je jasne, ze musime na rekach travit co nejvic casu a ze je potreba, aby Ali s Bedulem v praci pokracovali i po mem odjezdu z Indonezie. Zacali jsme tedy s treninkem pro jejich osamostatneni, a to tim, ze je necham pristi tri tydny pracovat samotne (zatimco ja budu v Sungai Wainu). Zatim je to ovsem trochu utopisticka predstava, protoze uz nam dochazeji fondy. Takze ted shanenime sponzory – kdybyste treba o nejakych vedeli, dejte vedet!