Standa - Nejhorší týden mého života
pondělí 25. srpna 2008
Za posledni tyden jsem zazil nektere z nejhorsich chvil sveho zivota, asi o deset let jsem za tu dobu zestarnul a stal jsem se nejspis silnym kurakem. Ale na uvod musim vysvetlit neco uplne jineho, totiz to, jak probiha program takzvaneho zalesnovani (reboisace) Indonezie. To se nekde sezenou obrovske penize na zachranu planety, ktere je treba zproneverit jeste pred tim nez to udela nekdo jiny. Vlada Balikpapanu se rozhodla, ze vyhorelou cast lesa Sungai Wainu (ktery uz deset let krasne regeneruje) lze zachranit prave touhle cestou. Najali se tedy delnici na to, aby v lese vysekali spletitou sit cest, cemuz padly za obet tisice mladych semenacku. Podel tech cest se ted vysazuji semenacky zakoupene ve skolkach. Zkusenosti odjinud rikaji, ze se sazi obvykle tak do vzdalenosit 100 m od te vysekane cesty, zbytek sazenic se zahodi. Vysazene semenacky pak vetsinou uhynou a proces prirozene regenerace zacina znovu od zacatku.
My vyzkumnici v Sungai Wainu tenhle program tvrde kritizujeme, takze se vedeni rezervace rozhodlo ho pred nami tajit. Pri jedne z vyprav s Danem Bartou a Alesem Dolnym jsme tak malem zabloudili na podivnem cervene znacenem transektu vedoucim zdanlive odnikud nikam. Moji asistenti Fitri a Ulir ve stejny den objevili uplne stejny transekt v uplne jine casti lesa a dosli jsme spolecne k obave, ze uz spekulanti s pudou zacali rozprodvat parcely i uvnitr chraneneho lesa. Teprve v te chvili mi vedeni rezervace prozradilo sve plany o sazeni lesa v lese, kterym vedou nase vyzkumne transekty. V te dobe byl hodne vyhroceny jiny konflikt s vedenim (botanicka zahrada) a nepovazoval jsem za takticke otevirat dalsi tema, takze jsem jen znechucene prohlasil, ze pokud budou neco takoveho provozovat bez naseho vedomi, nekdo z nas tu brzy zabloudi. Necekal jsem ale, ze na to dojde behem pristich dvou tydnu kvuli serii dalsich neodpustitelnych skolackych chyb ze strany me samotneho, Aguse, Michala (ceskeho osetrovatele medvedu ve zdejsim vzdelavacim centru) a jeho matky Jindry, ktera sem prijela stravit nezapomenutelnou dovolenou.
Michal a Jindra chteli pobyt par dni v kempu Djamaludin, kde jsem zrovna byl i ja s fotografem Sasou Pospechem, ale bez asistentu. Michal s Jindrou pusobili dokonale sebevedomym dojmem (dva lidi ze samoty na Sumave), coz zrejmne primelo Aguse ke svoleni ke vstupu do lesa bez pruvodce (je tam prece Stan...) a ja, i kdyz s nevoli, jsem odsouhlasil, ze budou chodit po lese sami (maji prece svoleni od Aguse...), i kdyz pod serii podminek jako například, ze pujdou pouze tam, kam je poslu, daji mi vzdy vedet kam jdou, budou s sebou mit vzdycky kompas a baterku atd. Treti den se Jindra vydala bez baterky uplne jinam nez kam mi rano nahlasila a uz se nevratila. Se setmenim jsme ji zacali s Michalem hledat na transektech, kam jsem ji to rano poslal. Je tam jezirko a mel jsem hruzu z toho, ze zapadla do bahna a utopila se. Ja a Michal jsme sli v opacnych smerech a doslova jsem se polil potem, kdyz jsem Michlovo zoufale volani uslysel prave od toho jezirka a kdyz mi pak rekl, ze prave tam ztratil jeji stopy. I se svymi stoparskymi schopnosti si byl Michal hodne sebejisty, me drzela v nadeji skepse, protoze tu byla spousta starsich stop po me, Alesovi a Danovi a ja osobne jsem v nich nebyl sto vycist, ze "Jindriny stopy konci prave tady". Nechal jsem jeste Michala chvili hledat a sam jsem se vratil do kempu, abych se chvili vyspal pred tim, nez vyrazim do vesnice vzbucovat lesniky (bylo mi jasne, ze v noci by do lesa nesli). Usnout se mi ale nepodarilo do chvile nez se Michal vratil s dobrymi zpravami - od Jindry mu prislo nekolik sms s popisem mista, kde prespava. Asi 8 km od mista, kde jsme ji hledali a v uplne opacnem smeru nez kam jsem ji rano poslal. A hned jsem v rozespalosti udelal dalsi obrovskou chybu - misto abych se okamzite vydal v tom smeru (a Michala poslal do vesnice kontaktovat pro jistotu lesniky), poslal jsem za Jindrou Michala, ktery stejne nemel stani. Mel se nejdriv dalsimi sms ujistit o jeji pozici a o tom, ze se ani nehne z mista a pote se tam okamzite vydat (snadna cesta, porad podle ostnateho plotu) a vyzvednout ji, aniz by o tom lesnikum zbytecne vypravel. Pak jsem jeste Michalovi neco povidal vleze na podlaze, ale pri tom najednou zjistuju, ze uz je den a ze mluvim na Sasu, proste jsem po dni prosekavani transektu a po noci hledani usnul.
Vsechno se zdalo byt v poradku, zadne dalsi zpravy, nosic prisel pro Michalovy a Jindriny veci, mel jsem to za vyrizene. Teprve az v noci dorazili uriceni Fitri, Ulir a Anto (novy z mych lidi, koordinator vyzkumu v Sungai Wainu) s tim, ze se Jindra porad hleda. Michal se drzel v podstate jedine z mych instrukci, naprosto vytrzene z kontextu, totiz aby nic nerikal lesnikum. Telefonem uz se s Jindrou nespojil (mela vybite baterie) a tak se ji vydal hledat na vlastni pest, ovsem na uplne spatne misto a s velkym zpozdenim. Na tom miste nasel "jeji" stopy, nejspis po delnicich z reboisace, a tak dal pokracoval ve stopovani nikam na vlastni pest. Az v noci Jindrino zmizeni nahlasil.
Pote, co mi druhou noc moji asistenti prinesli zpravu o Jindrinem zmizeni do Djamalu, udelal jsem to, co jsem meli udelat hned vcera, vydal jsem se okamzite na misto jejiho noclehu. Misto jsem nasel snadno, ale uz prazdne. Asi kilometr od nej byla jedna ze zakladen ostrahy, takze jsem vyrazil pro pomoc. Lesnici se ale v noci do lesa bali (tak jako jini Indonezani, boji se spat v dome po tme, natoz aby v noci vyrazili ven z domu). A tak pokracuju v hledani sam, prochazim jeji stopy a zjistuju, ze se ztratila v bludisti cervene a zlute znacenych reboisacnich cest, ve kterych se motala porad kolem dokola. Tmu vystridal dest, plice mam ukricene, ruce roztrhane o ratany, zacinam s kourenim jedne cigarety po druhe. Slapnul jsem na kobru, nastesti mela pusu zacpanou zabou. Vracim se do zakladny a zjistuju, ze lesnici doted nevyrazili, ted pro zmenu kvuli desti. V tuhle chvili ale jakoby prepnuli program a zacali byt perfektni. Hledame Jindru spolecne po spleti reboisacnich cest cely dalsi den. Jenze nikdo poradne nevime, odkud kam vsechny ty cesty (vybudovane najatymi delniky teprve behem minuleho mesice) vedou. Vedeni rezervace tentyz den vydalo vynos, aby vsichni cizinci opustili Sungai Wain, ja ale zustavam a se mnou asi ctyricet dalsich lidi. Botanicka zahrada vubec poprve uvolnila i moje dva byvale asisteny Nona a Miku, kteri se pridali k tymu.
Dalsi dva dny zacinaly byt cim dal vic zoufale. Porad se motame po reboisacnich cestach, ale nenachazime uz zadne dalsi stopy. Netusime, kudy mohla Jindra uzemi opustit a jestli ho vubec opustila. Nikdo ji ani jednou neslysel volat. Doufal jsem, ze proste jen ztratila hlas.
Zacinaji ale padat uvahy o tom, ze uz nemame dal patrat po sluchu a meli bysme zacit s hledanim jejiho tela po cichu. Snazel jsem se udrzet si optimismus a na vsech cestach jsem rozvesoval barevne pasky s ceskymi popisy cesty a zhruba v kilometrovych vzdalenostech jsem nechaval cinske nudle, protoze Jindra uz nekolik dni nejedla. Fitri me uz zacinal upozornovat, ze ztracim koncentraci a usudek a ve snaze najit alespon nejakou stopu toho, ze Michalova mati zije, uz stopy interpretuju stejne spatne Michal. Paty den jsme narazili na jeji docela cerstve slapoty (stale v reboisacnich transektech) a byla to obrovska uleva az do chvile, nez mi Michal zavolal, ze za nami vyrazil do zakladny a ze si vzal stejne boty jako jeho matka. Nono prohlasil, ze ho mame uvazat u stromu.
Agusdin je velky zastance mystickych ved a do patrani zapojil pet kouzelniku. Taky jeden z lesniku je paranormal a hledal Jindru v tranzu. Se zavrenyma ocima se prodiral rostim, trhal si kuzi o ratanove trny a padal do rokli, v naprosto nesmyslnem smeru. Jeden kouzelnik nam zavolal, ze je Jindra na brehu reky a ze je uz vysilena a nemuze jit - uplne stejnou sms mi ale poslala ve stejny den Gaby bez jakekoli magie. Jiny z kouzelniku (aniz by kdy byl v Sungai Wainu) popsal misto jejiho pobytu do takovych detailu, ze jsme ho skutecne mohli dohledat. Pry je to zapadne od mista, kde poprve sesla z cesty, je to u reky a roste tam oak (dub) s bilou kurou. Sam kouzelnik nevedel, co je to oak a protoze poznat tropicke duby neni tak snadne jako v mirnem pasmu, vyrazili jsme s nim na to misto ja a Fitri. Ze stop z predchozich dnu jsme meli predstavu, kde zrejme Jindra prvne sesla z cesty (aniz by o tom vedela). Bylo to skutecne u reky a me i Fitriho zamrazilo v zadech, kdyz jsme na tom miste nasli dva duby, jeden z nich s vyrazne belavou kurou. Hodne z kouzelinku se shodlo na jednom - lesni duchove poznali, ze Jindra nema manzela, a chteji si ji nechat. A tak ji udelali pro nas nevidilelnou a neslysitelnou. Den co den ji mijime, ale nevime o tom.
Hledacu postupne pribyvalo, ctvrty den asi sedesat, paty den vic nez sto. Jenze jak jich pribyvalo, tak pribyvalo i tech naprosto neschopnych. Nejhorsi byly dobrovolnicke ozbrojene sbory, ktere povolal reditel paty den, cimz od sesteho dne efektivne vyradil z provozu me, Nona a dva lesniky, kteri jsme je museli doprovazet, protoze neznali cesty. Prijeli se svymi videokamerami, na ktere nataceli svou vikendovou akci, a s puskami, ze kterych furt chteli strilet. Nemeli ale svitilny, kompasy ani GPS (s vyjimkou jednoho muzejniho kousku). Vetsinu ze sveho vybaveni jsem rozdal hledacum a pokud se dostalo do rukou temhle vykvetum, nejspis si ho odnesou domu jako suvenyry a me tu nechaji jak chudeho pribuzneho. Meli s sebou privezt psa, ale ze pry je nemocny. Nakonec psa skutecne vzali, ten se ale v lese bal, byl tu prvne (tak jako vesina z ozbrojencu). Pri hledani stopy se furt obracel smerem ven z lesa, ale nerekl bych, ze ze tam citil Jindrin pach. Sesty den uz ho nechali v kempu, kde ohrozoval lidi.
Sesty den uz nenasel nikdo nic. Ted uz vetsina z nas hledala jen telo a to je opravdu tezke dlouho prestat. Pak se ve vysilacce ozvala zprava, ze Jindru vylovili rybari na nedaleke rece Tengah. Plavala tam, v rece plne krokodylu, ziva a zdrava. Odvezli ji do vesnice Pantai Lango na protejsim brehu zalivu. Jedeme hned do Pantai Lango, i s Michalem. Tam je obrovske veseli a privitani plne emoci, ocistny ritual pro Jindru, Aguse, me a Michala (aby nas zbavili vsech lesnich duchu) a motorove cluny nas pak odvazeji do Balikpapanu. Reditel rezervace z prijezdu udelal medialni show, novinari nas cekaji v pristavu i v nemocnici, ale jsou celkem fajn. I tak ale v prvni sanitce jedeme ja a Ali Redman (Michalova sefka), abysme jich cast odlakali a drzeli je stranou. Prvni den po prijezdu jsme jeste byli vsichni prilis roztekani, nez abysme pochopili Jindrin pribeh o tom, co se s ni vlastne stalo. Jeste vcera v noci jsem si marne lamal hlavu nad poznamkami z naseho dlouheho rozhovoru. Sam jeste poradne nevim, co se delo.