Standa - Gabininy kočky
pátek 2. května 2008
Nas novy kemp uz stoji. Ali s Bedulem ho dodelali bleskovou rychlosti, i kdyz se oba vratili uplne vyrizeni, takze si ted uzivaji tydne volna. Druha chatka, kterou ted v kempu mame, mela puvodne slouzit jako moje pracovna, s vyhledem na reku a se stolem na pocitac objednanym u tesare primo na miru. Koupil jsem i generator a Bedul pro nej postavil domecek, aby pri praci nedelal randal. Prosne vysnena kancelar! Sen se ale bohuzel nerealizoval, a to kvuli zkratu v Marjuniho dome, kde jsem pocitac pouzival doted. Behem zlomku sekundy mi zkrat vyradil notebook z provozu. Po dvou dnech snahy o servis se ukazalo, ze bych musel dat vymenit zakladni desku nebo koupit rovnou novy laptop, na coz jsem nemel. Hard disk se nastesti zachranil, koupil jsem k nemu externi jednotku, ale bylo potreba sehnat pozitac, ke kteremu bych ji pripojil. Jinymi slovy bylo potreba obratit se s prosikem na nektere zpriznene kancelare v Balikpapanu.
Prvni misto, ktere se nabizelo, byla kancelar Gaby Fredriksson ve vzdelavacim centru, ktere ma obyvatelum Balikpapanu predstavit maskota mesta, medveda malajskeho. Je to misto, kde jako osetrovatel medvedu pracuje Michal Brom. Gaby tu momentalne neni, stanici vede Americanka Ali. Pristup k pocitaci by tu nebyl az tak zasadni problem, skutecnym problemem se ale ukazaly byt Gabininy kocky. Indonezani sice kocky jistym zpusobem cti, nemuzou je napriklad zabit, ale z jineho pohledu je pro ne kocka jen o neco vyssi trida nez krysa a patri na smetiste a ne do domu. Kocek je vsude spousta a nikdo je nechce. Pokud se narodi kotata, je zvykem je odnest nekam do jine vesnice, aby se jich tam musel ujmout nekdo jiny. Protoze se jich vetsinou nikdo neujme, kotata casem chcipnou hladem. Tohle zrejme Gabina ani Ali nemohly prenest pres srdce, takze se nekolika takovych odlozenych kotatek ujaly. A tak kdyz jsem do stanice v roce 2005 poprve prijel, bylo tu 12 kotat, ktera si uzivala te nejlepsi pece. Pripadalo mi to velmi sympaticke. Navstevnici centra si toho ale brzy vsimli a doslo jim, ze pokud svoje kotata odlozi prave sem, nebudou muset mit cerne svedomi z toho, ze je nekde nechali vyhladovet k smrti. A tak po roce uz bylo kocek 50. A uz nevypadaly tak pekne, byly spinave a vyhuble, protoze Ali uz nemela dost penez na financovani jejich jidla a leku. Kocky se pohybovaly uplne vsude - od koupelny do kuchyne, mocily na veci a zraly z taliru, vsechno bylo zasvinene a zasmradle a vsude plno much. Obcas nemohlo odjet auto, protoze nejake kote zalezlo do motoru a nedalo se dostat ven. A Gabin pritel Graham musel co chvili pobihat po celem arealu, protoze se nektera z kocek zatoulala a co kdyby se ji, probuh, neco stalo! Zhruba v te dobe jsem v Gabine kancelari prvne prenocoval. Jako dite jsem na kocky mival alergii, ktera se mi uz dlouho neprojevila - az ted! Kdyz v noci z mesta dorazila Gaby, nasla me jak se topim v slzach se zarudlyma ocima sotva dycham. Byla trochu v rozpacich, jak na muj zelvi plac reagovat.
Uplynul dalsi rok a pocet kocek se priblizuje ke stovce (ted snad nejakych 97). Nevim, jak tu jubilejni kocku oslaveji, ja osobne navrhuju oslavit to prvni eutanazii, ale tenhle navrh asi neprojde. Par veci se zmenilo k lepsimu, kocky uz nesmi do kuchyne a ani v kancelari uz netravi tolik casu, protoze vedle maji postavenou novou volieru. Ali a Gaby na ne vyhradily cast penez, ktere jsou k dispozici na chod centra, takze jsou ted zvirata v dobrem stavu. Dva zamestnanci pracujou specialne jako osetrovatele kocek a dal od kancelari se pro kocky stavi novy dum. Ali konecne spustila i adopcni program, ten je ale prozatim spis usmevny. Aby se nahodou nestalo, ze se kocce nebude u noveho majitele tolik libit, musi zajemce svuj zajem prokazat splnenim cele serie podminek, ktera zahrnuje mj. zaplaceni asi 1000 korun. No, jednu kocku uz se adoptovat podarilo...
Ale zpatky k memu pokusu pracovat v Gabine kancelari. Tehdy uz jsem mel ve zdejsi lekarnicce zasobu antihistaminik a glukokortikoidu. Takze prvni den jsem prestal, jen jsem trochu sipal. A prvni noc jsem prespal venku na ochozu pro navstevniky u vybehu medvedu, to bylo celkem sterilni prostredi. Druhy den prace za pocitacem uz zacal byt kriticky. Ali odnekud vytahla chirurgickou masku, takze nejakou dobu jsem to rozdychal v masce. Ale prudusky se mi i tak sviraly, takze Ali vymyslela radikalnejsi reseni. Po veterinarkach, ktere tu kocky pred casem kastrovaly, tu zustala velka kyslikova bomba, kterou ted Ali vyvalila. Pomohl jsem ji tu bombu odnest o par metru dal k pocitaci, ale to samo o sobe mi stacilo sevrit prudusky, az jsem se malem dusil. Takze jsem si do nosu zavedl hadicky (nedoslo mi, ze ty kastrovane kocky dychali z uplne stejnych hadicek) a zbytek dne jsem za pocitacem sedel s chirurgickou maskou napojeny na kyslikovou bombu.
Bylo ocividne, ze dlouho to tak praktikovat nemuzu. Takze jsem se obratil na dalsi kancelar, The Nature Conservacy (TNC). To je asi nejbohatsi nevladni ochranarska organizace, ktera v Balikpapanu pusobi a jejich kancelar na me pusobi az snobsky. Za normalnich podminek by mi bylo dost trapne se na ne obracet kvuli pristupu k pocitaci, ale behem astmatickeho zachvatu padly vsechny zabrany. A ukazalo se, ze Erik Meijaard, na ktereho jsem se s tou prosbou obratil, se mnou ma jedno spolecne - alergii na kocky. U Gabiny uz taky jednou prespaval (taky jen jednou...) a pro na muj e-mail o tom, ze ted musim na pocitaci pracovat napojeny na kyslikovou bombu, reagoval okamzitou odpovedi, ze kancelar TNC muzu vyuzivat, jak mi bude libo. Dostal jsem jeden pocitac extra pro sebe, v konferencni mistnosti, kterou mam vetsinou taky pro sebe. Jen mam problem prizpusobit se klimatizovanemu prostredi - to je pro me docela nezvyk, az me z nej trochu poboliva hlava – a nemuzu se zbavit pocitu, ze jsem obklopeny namyslenymi nafoukanci (tim myslim indoneske zamestnance TNC, ne Erika). Ale to uz na rozdil od Gabininych kocek nejak rozdycham.