Smutný návrat
úterý 14. února 2017
V Batang Toru se toho během posledního roku hodně změnilo. Když jsem vloni odjížděl, byl už vyřešený konflikt mezi našimi místními asistenty a po odchodu Etyho zbylo jen „zdravé jádro“, tedy Kalam, Nardi, Ulil a Dosman.
Mamet fungoval jako nový manažer kempu Mayang, převzal tedy moje místo, a nejstarší a nejzkušenější z asistentů, Kalam, mu byl při ruce. Doladila se metodika pozorování, zlepšilo se vybavení kempu, opravily se chátrající chatky, všem asistentům se zvedly odměny a přibylo jim volna, přitom ale i přibylo pozorování orangutanů a data se hromadila rychleji než kdy před tím a byla lepší než kdy předtím.
Před půl rokem začaly být obavy z toho, že se pod někým prolomí most, který kemp Mayang spojuje s protějším břehem řeky. Asistenti se ho rozhodli strhnout a postavit nový. Rozdělili se na skupiny, Dosman a Nardi a na jednom břehu řeky a Kalam s Mametem na druhém. Dosman pokácel strom, jenže ten se zachytil v koruně jiného stromu a nedopadl na zem. Porazili tedy i druhý strom. Ten byl ale pod tíhou prvního ohnutý a vypjatý, a jakmile se přetnul, vymrštily se oba kmeny opačným směrem než kam měly padnout, a jeden z nich zasáhnul Mameta a Kalama na druhém břehu.
Vyššímu Mametovi kmen rozdrtil kosti na noze, ale menšího Kalama zasáhl do břicha. Kalam padnul v bezvědomí do řeky, obličejem pod vodu. Když ostatní doběhli k vodě, Kalam byl bez dechu. Umělým dýcháním ho oživili a v křečích ho donesli do kempu. Dovolali se Gáby, která okamžitě objednala helikoptéru. Terén v Batang Toru je ale samý svah, helikoptéra tu nemá kde přistát. Kluci začali v pralese vysekávat přistávací plochu, ale marně. Mezitím se blížila pomoc zezdola z vesnice, 8 kilometrů od kempu. Kalam zemřel právě ve chvíli, když pomoc dorazila. Mameta odnesli dolů do vesnice, dlouhé měsíce strávil v nemocnici a v domácí péči, nohu má sešroubovanou a teprve začíná pořádně chodit.
Do Batang Toru přijel už jen jednou, rozloučit se u Kalamova hrobu. Po všem tom traumatu se k práci v Batang Toru vracet nebude. Přišli jsme tak o dva klíčové zaměstnance – Kalam byl nejzkušenější z asistentů a taky jediný, který mi připadal být opravdu dospělý. A Mamet byl jediný vysokoškolsky vzdělaný člen týmu, tedy jediný, kdo měl aspoň trochu představu o tom, jaká data že se tu vlastně sbírají a proč vlastně.
Vzápětí jsme přišli i o třetího nejzkušenějšího asistenta, o Nardiho. Ten se po Mametově odchodu ustanovil jeho samozvaným nástupcem a začal se chovat diktátorsky, což brzy vyvolalo několik konfliktů, kvůli kterým Nardimu na konci roku nebyla prodloužená smlouva.
Při návratu na Sumatru jsem v Batang Toru čekal smutné uvítání.
Překvapivě, v kanceláři v městečku Pandan dole pod horami mě přijali stejně vesele jako obvykle, o Kalamovi ani zmínka, a když jsem se na něj zeptal Rity, naší administrátorky, tak jen s úsměvem na rtech sdělila, že umřel, jestli už jsem o tom věděl? Stejně tak ve vesnici Haramonting, odkud Kalam pochází, mě uvítali stejně v pohodě, jako kdykoli jindy. V pralese, při první společné večeři s asistenty v kempu Mayang, jsme o Kalamovi prohodili jen jedinou větu. Jako by se tím potvrdilo, že jsou Batakové vážně takové tvrdé nátury, jak se to o nich v Indonésii traduje, že se u nich zkrátka s občasnou ztrátou na životě počítá, a že Kalam vlastně chybí akorát Gáby, mě a pár dalším bledým tvářím.
V příštích dnech jsme do lesa vyráželi ve dvojicích, vždy jen s jedním z asistentů. Teprve tehdy se kluci rozpovídali o tom, jak vlastně Kalam umřel a jak špatně to nesou. Bylo to i pro ně velké trauma, navíc ještě nedávno oživené, protože se krátce před mým příchodem rozhodli ten rozestavěný most dokončit.
Gáby mezitím zaměstnala tři nové členy týmu. Dva mladičké kluky z okolních vesnic, Nandu a Jeviho, a studenta Amriho, který už s orangutany pracoval na jiném místě. Z původního týmu zůstali jen dva nejmladší, Ulil a Dosman. Ani nepřekvapí, že i setkání s orangutany ubylo. Novému, nesehranému a nezkušenému týmu se příliš nedaří je v pralese nacházet.
Je to jako začínat od začátku. Znovu celý tým motivovat k tomu, aby trávili v lese co nejvíc času a nehledali si výmluvy, proč je zrovna dnes lepší zůstat v kempu, aby zase začali sbírat a zpracovávat vzorky neznámé potravy, aby zase začali věnovat pozornost identifikaci orangutanů, sestavování karet nových zvířat a odběru vzorku jejich trusu pro analýzu DNA, aby nehromadili v kempu rozbité a nepoužívané věci a naopak objednali, co jim chybí, aby uklízeli zbytky jídla a nekrmili jím narůstající populaci krys, aby se starali o elektronické vybavení, vyměňovali silikagel a nedopustili, aby jim drahé přístroje porostly plísní, aby průběžně čistili 50 km cestiček, které v pralese máme, ale které jsou už teď místy sotva znát, aby se v lese neorientovali tím stylem, že celou cestu koukají na display GPS místo aby si pořádně zapamatovali, kudy vlastně chodí, aby se aspoň trochu učili pracovat s počítačem a psát reporty...
Naštěstí jde všechno o poznání rychleji než jak to bylo před dvěma lety, když jsem měl tým v kempu Mayang na starost. Ulil a Dosman se ke staré rutině vrátili během pár dnů, Amriho učil jeho vlastní otec (také asistent výzkumu na jiné lokalitě) a Nanda s Jevim jsou si asi dobře vědomi toho, že i když to teď budou mít o něco tvrdší než během pár prvních měsíců po nástupu do práce, je to pořád o dost lepší než dřít se celé dny na plantáži jako většina jejich vrstevníků!
Na fotografii: Kalam