Singapurští navrátilci

Člověk občas potřebuje slyšet dobré zprávy. Jednu takovou nám sdělil kolega ze singapurské zoo, když nás s Aničkou Poledňákovou vyzvedával na letišti v Singapuru (kde jsme čekali na Aniččino dobrovolnické vízum do Indonésie). Ze seznamu zvířat, která člověk v Singapuru v posledním století vyhubil, ubyl jeden druh. V rezervaci v centru ostrova (nebo města, nebo státu, protože tím vším Singapur je) se opět potulují jeleni sambaři, kteří se tak stali zdejším největším divokým živočichem.

O tom, jak se sambaři na ostrov dostali, se moc nemluví, ale záhada to není – utekli ze zoo. Zoologická zahrada o tom raději mlčí, aby se vyhnula stížnostem ze strany obyvatel okolních vilových čtvrtí, ale potají si všichni spokojeně mneme ruce. Je tu jen jedna obava – přirození nepřátelé jelenů, tedy levharti a tygři, už ze Singapuru také zmizeli. Je tedy otázka, co a jak bude populaci kopytníků udržovat v rozumných mezích.

Sambara se mi zatím v Singapuru potkat nepodařilo, ale s jinými nedávnými navrátilci jsem se tu už setkal. Poprvé to bylo asi před půldruhým rokem v malé rezervaci pobřežních mangrovů Sungai Buloh. Na rozdíl od nepřístupných mangrovů Balikpapanského zálivu, dosažitelných většinou jen lodí, je rezervace Sungai Buloh protkaná sítí vyvýšených cest a dřevěných chodníků, ze kterých můžete celé hodiny pozorovat život v mangrovech z bezpečí a pohodlí. S tím bezpečím už to ale není, co bývalo. Při procházce po jednom z chodníků jsem ve vodě zahlídnul siluetu, připomínající padlý kmen, to se ke mně blížil jeden z prvních krokodýlů, kteří se do Singapuru vrátili. Jsou to stejní krokodýli mořští, kteří v Balikpapanském zálivu každých pár let někoho sežerou nebo zmrzačí. V Sungai Buloh jejich návrat vítali, i když váhavě. Podél cest se začaly objevovat výstražné cedulky, které by měly návštěvníky rezervace držet dál od vody. A opatření se zostřují, takže dnes už jsou některé sladkovodní tůňky oplocené a návštěvníkům nepřístupné a některé cesty jsou ohrazené nízkým plotem, který by měl jak krokodýlům, tak i lidem jasně naznačit, kde je jejich prostor. Podél cest jsou ve výšce krokodýlího hřbetu rozmístěné fotopasti, které umožňují sledovat, kdo a co všechno po cestách chodí.

K žádné újmě na zdraví ani životě, pokud vím, zatím nedošlo ani na straně lidí, ani na straně krokodýlů. Zdá se tedy, že Singapurci obstáli v jedné z nejtěžších zkoušek rozvinutého národa – dokáží sdílet prostor s nebezpečnými divokými zvířaty. Je ale otázka, co se stane, až krokodýli začnou osídlovat i další pobřežní oblasti města.

Letos se nám s Aničkou podařilo v Sungai Buloh vidět i další zbrusu nové navrátilce. V jedné odlehlé a zarůstající tůňce jsme potkali trojici vyder hladkosrstých, které právě lovily ryby. Skoro si nás nevšímaly, většinu strachu z lidí už očividně ztratily a asi by nás nechaly pozorovat je několik hodin, kdybychom měli tolik času. Lovily velmi koordinovaným způsobem, společně se potápěly a vynořovaly a bylo zřejmé, že si ryby navzájem nahánějí. Co chvíli se některá z nich vynořila s rybkou v tlamce, během pár sekund jí hltavě spořádala a pokračovala v lovu. Vydry tu nebyly samy. Na větvičce nad nimi seděl ledňáček, který každých pár minut zmizel jako střela pod hladinou a vynořil se taky s nějakou malou rybkou. Zjevně využíval toho, že mu vydry kořist nahánějí k hladině. Jakmile se trojice lovících vyder přesunula o pár metrů dál, přeletěl i ledňáček na keř přímo nad nimi a pokračoval odtud v lovu.

Vydry v Singapuru prodělávají boom. Nejdřív se ukázaly na odlehlých pobřežních ostrůvcích, pak v rezervaci Sungai Buloh a nakonec i v zabetonovaných korytech řek uprostřed města. A letos se jedna vydra objevila i v rybníku v botanické zahradě, uprostřed Singapuru a daleko od nejbližší další vody. Nikdo neví, jak se tam dostala, ale nejspíš musela překonat několik širokých rušných ulic.

Na dalšího ze singapurských navrátilců jsme s Aničkou narazili překvapivě uprostřed rušného města, cestou na indonéskou ambasádu. Na jeden ze vzrostlých stromů, jaké v Singapuru lemují většinu cest, přistál velký pták – zoborožec bělolící. I zoborožci byli v Singapuru vyhubení, před pár lety se ale začali znovu vracet. Nejprve na ostrůvek Ubin, kde se dodnes zachovaly poslední zbytky singapurského venkova. Potom do rezervace Sungai Buloh, kde jsme letos viděli jak zoborožce samotného, tak i budku, kterou tu pro ně vyvěšují ve snaze zvýšit jejich počty. Je to taková velká psí bouda se zabudovanou videokamerou a se speciálně tvarovaným vchodem, který připomíná nemravný symbol, ale ve skutečnosti napodobuje štěrbinu přirozené stromové dutiny, kterou se samice protáhne dovnitř, aby ji tam samec zazdil blátem – až na malý otvor, skrz který ji bude krmit, zatímco ona bude v bezpečí sedět na vejcích. Návrat zoborožců do Singapuru se opravdu zdařil, vzhledem k tomu, že dnes už tyhle ptáky potkáte i v ulicích velkoměstského centra.

Bohužel, zdaleka ne všechny nově příchozí druhy do Singapuru patří. Mnohé z nich jsou ve skutečnosti nebezpeční invazní cizokrajní vetřelci, které pro původní druhy představují nejrůznější rizika – vytlačují je, požírají je nebo se s nimi kříží. V lesích Singapuru dnes pobíhají, plazí se, poskakují  nebo poletují armády nepůvodních zvířat – afričtí plži, americké žáby, indočínské veverky, japonské křepelky, jávské majny, sumaterští sojkovci. Vody jsou zase plné severoamerických želv, afrických tlamovců a cejlonských chromidů.

Dnešní vyprávění jsem začal příběhem ze singapurské zoo, a tím i skončím. Zoo chová hejno ozdobných ptáků nesytů indických, kteří tu žijí polovolně. Původně se jim zastřihovaly letky, ale když se ukázalo, že se ptáci sami drží v zoo a blízkém okolí, přestalo se na to tolik dbát. A tak postupně několik ptáků odlétlo a začalo se párovat a hnízdit s místními divokými nesyty. Tím zahájili proces jejich likvidace. Jde totiž o dva různé druhy, původní nesyty bílé a nepůvodní nesyty indické. Kříženci obou druhů se ukázali být velmi úspěšní. Během několika let původní druh na ostrově zaniknul. V Sungai Buloh jsme potkali několik nesytů, kteří sem pravidelně přilétají hledat kořist na bahnitém pobřeží. Manažer rezervace, který nás ten den provázel, je označil všechny za křížence. Jediný způsob, jak původní druh zachránit, by prý bylo vystřílet všechny nesyty v celém Singapuru a vysadit sem nové ptáky původního druhu z Malajsie nebo Indonésie. To se ale nikdy nepodaří prosadit. A tak zbývá jen doufat, že se singapurští kříženci nezačnou šířit i do okolních zemí, kde přežívá posledních asi 2.200 nesytů bílých. Zatím se tak nestalo, ale jen zatím...