Sebangau

úterý 6. července 2010

Konecne jsem si udelal trochu casu na to podivat se z Balikpapanskeho zalivu na par dalsich lokalit! Jednou z nich byl Sebangau v Centralnim Kalimantanu. Anglican David Smith tu zkousi neco, co tady v Sungai Wainu odkladame uz po leta – habituaci hulmanu. Vybral si k tomu ten nejsnadnejsi druh, hulamany kastanove (Presbytis rubicunda), ale ukazuje se, ze ani ten neni zas az tak uplne snadny...

Sebangau predstavuje uplne jiny typ lesa nez jaky mame v Sungai Wainu. Je to raselinny les. Raseliniste na Borneu jsou ovsem neco uplne jineho nez raseliniste u nas v Evrope. Neroste tu zadny raselinik ani zadny jemu podobny mech. Druhove slozeni stromu je sice uplne jine nez jak je tomu v klasickem dipterokarpovem pralese, ale pro nekoho, kdo stromy nepoznava (a na prvni pohled jsou opravdu vsechny stejne – dole vysoky kmen a nahore listi), je to prales jako kazdy jiny. Misto po polstarich mechu tady chodite po normalni opadance z listi a vetvi. Neni to ovsem tenka vrstva opadu, kterou byste se snadno prohrabali az na podlozi bileho pisku. Zdejsi opadanka je az nekolik metru silna a nasakla vodou jako houba. Raselinne lesy rostou na obrovskych rovinach s pomalym odtokem, takze destova voda zustava v pude dost dlouho na to, aby z opadanky vylouhovala taniny a jine konzervanty, zbarvila se do kavove cerna a zmenila se v slabou kyselinu, ve ktere se nedari bakteriim ani houbam a ve ktere pak lesni opad tleje jen pomalinku. A tak se spodni vrstvy lesniho opadu postupne meni v raselinu, ktera muze byt az 15 metru silna. Ta pak dal drzi spoustu vlahy i kdyz zrovna neprsi, takze suchou nohou se tu nedostanete nikam. A v dobe destu se brodite aspon po kolena kamkoli se vydate.

Sebangau se proslavil svymi orangutany – je tu zrejme jejich nejvetsi svetova populace. Jsou to do jiste miry nomadi, ale mel jsem stesti na dobu, kdy se zrovna nekolik kusu drzelo v blizkosti kempu a potkavali jsme je denne. Podle Davida jsou to ti nejnudnejsi primati v Sebangau, mistri v tom nedelat nic jineho nez zrat a sedet nebo lezet. A pak se sebrat a znicit pozorovatele dvema a pul kilometry rychleho pochodu na jine misto, kde ho pak zase znudi nekolika dny zrani a nicnedelani. Ale jsou to impozantni zvirata, obrovska a silna – a obcas i docela agresivni. Podle mistnich asistentu orangutani samci nesnaseji Davidovy androgeny a jakmile ho potkaji, pomysleji na jeho likvidaci. David me upozornoval, ze mozna uvidim, jak ho orangutan zabije. Kdykoli jsme nejakeho potkali, skrcil se a ani nedutal v nadeji, ze bestie co nejdriv zmizi – zatimco ja jsem se zaujetim cekal na to, jak bude orangutan Davida masakrovat. Ale zda se, ze moje androgeny u orangutanu vyvolavali vetsi respekt, takze se predstaveni nekonalo ani jednou...

Vyzkumny kemp v Sebangau (rika se mu tu Prirodni laborator) je byvaly drevarsky kemp. Vetsina raselinist na Borneu jsou byvale drevarske koncese. S prumyslovou tezbou se zdejsi lesy prekvapive vyrovnaly. Tezilo se tu jen nekolik malo druhu stromu s nejkvalitnejsim drevem, ktere se k velkym rekam svazely po kolejnicich. Situace se ale zhorsila v dobe ekonomicke krize (po padu diktatora Soeharta na konci 90. let), kdy tezarske spolecnosti odesly a nahradili je ilegalni drevari. Ti nejen ze kaceli mnohem pestrejsi skalu velikosti a druhu stromu, ale “zefektivnili” i zpusob jejich prepravy. Vybudovali sit kanalu, po kterych drevo z mocalu splavovali. A kanaly pak zacaly fungovat jako meliorace, ktera mokriny postupne odvodnuje. To pro les predstavuje daleko tezsi ranu nez samotna tezba dreva. Dnes, kdyz se ilegalni tezbu podarilo vicemene zastavit, zustavaji odvodnovaci kanaly problemem. Sprava rezervace zacala budovat hraze, ktere maji odtok vody zpomalit a zrychlit prirozene zanaseni kanalu. Ale nektere efektivita hrazi je omezena a odvodnovani je stale velkym problemem, zvlaste v dobe sucha, kdy na odvodnenych raselinistich vic nez snadno vznikaji pozary, jejichz haseni je vic nez obtizne.

Ja jsem do Sebangau dorazil akorat po skonceni obdobi destu. Takze ne vsude jsem se musel brodit po kolena, ale i tak jsem si sucho v botach uhlidal jen po par prvnich kroku, a po nekolika desitkach metru uz jsem vsechny ty louze a tune ignoroval stejne jako vsichni ostatni. Ono to ma i sve pozitivni stranky, pokud mate dolni polovinu tela permanentne mokrou. Voda telo ucinne ochlazuje, takze se clovek nemusi potit.

Zatimco v Sungai Wainu jste po hodine chuze propoceni, oleptani a zatuchli, v Sebangau mate nohy promacene cistou vodou, zatimco kosile zustava vicemene prijemne sucha. Nohy ovsem trpi, kuze v rozkroku se opruzuje, na puchyrich bobtna a mezi prsty praska. K dobru se v takovem pripade pricita i to, ze je zdejsi voda v podstate slaba kyselina, ve ktere se nedari parazitum. Tim padem z rozpraskanych nohou prilis nehrozi infekce. A kysela voda s sebou prinasi jeste jeden opravdu neocenitelny komfort – neziji tu pijavice. Pro nekoho, kdo se prodiral pralesem v bornejskych pahorkatinach a armady suchozemskych pijavic po nem splhaly az do tech nejzapadlejsich zahybu kuze, musi byt raseliniste ucineny raj!

Tak jako v Sungai Wainu si i v Sebangau vyzkumnici zbudovali sit transektu, tedy uzkych rovnych pesinek, kterymi se v lese muzou celkem snadno a rychle pohybovat od zapadu k vychodu a od severu k jihu. Transekty v raselinne bazine s sebou ale prinaseji jeden problem, ktery nastesti ze Sungai Wainu nezname. Zdejsi houbovita puda pod vahou cloveka snadno sleha a eroduje. Navic se v ni kvuli nerovnomernemu tleni vytvari spousta dutin, do kterych se clovek v jednom kuse az po pas propada. Cim delsi dobu se transekty pouzivaji, tim vic se meni v retezce louzi a tunek, stale hlubsich a hlubsich a plnych zaludnych propasti. V podstate jsou to takove padaci pasti, naplnene kyselinou. Zatim se nestalo, ze by nekoho transekt pohltil do te miry, aby zuhelnatel a musel cekat na to, az ho nekdo vytezi. Ale pracovat na takovem transektu zacina byt dost neprijemne. A co je horsi, transekty se pomalu meni v drenazni kanaly, ktere z baziny odvadeji vodu a prispivaji k jejimu vysychani.

Zda se, ze system transektu na raselinistich nemuze byt permamentni a po nekolika letech bude nutne zbudovat novy system. A pro toho, kdo uz ma brodeni v bazine opravdu dost, je v Sebangau nekolik kilometru vyvysenych prkennych chodnicku. Siroke jsou sice jen na jedno prkno, na kterem se clovek chvili musi ucit chodit, aby nespadl, ale jakmile se to nauci, je to parada! Jak David dobre poznamenal, drevene chodniky jsou balzamem na psychiku vyzkumniku – jakmile k nim dojdete, jste uz v podstate “doma”, i kdyz vam muzou zbyvat treba jeste 2 kilometry chuze!

Jina vec, ktera praci v raselinnem lese ztezuje, je viditelnost. Pokud jsem si nekdy stezoval, ze v Sungai Wainu je viditelnost spatna, tak to beru zpatky. Raselinne lesy mohly byt sveho casu “prehlednejsi”, ale v dusledku naruseni korunoveho patra selektivni tezbou dreva je ted jejich spodni patro tvorene hustou spleti zelenohnedeho rosti, pres ktere vidite jen na par kroku. S Davidem jsme sledovali jednu z jeho hulmanich skupin po jedno odpoledne (byl to jediny den, kdy se nam hulmany podarilo najit). Za tu dobu se povedlo tlupu spocitat, v jednu chvili jsme je i poradne videli (jinak jsme spis pronasledovali zvuky praskajicich vetvi), identifikovali jsme jeden potravni strom, a ztratili jsme je pred tim, nez dorazili na spaci stromy. Zkratka nic moc. Nicmene po navratu do kempu si David pochvaloval, ze to bylo jedno z peti jeho nejlepsich pozorovani... Jiny den jsme pri marne snaze najit hulmany sledovali skupinu gibonu, kterou Anglicanka Susan Cheyne sleduje uz 5 let. Byla to ta nejlepe habituovana (na pozorovatele navykla) z jejich pěti gibonich tlup. Vysledek byl stejny jako s hulmany – spocitali jsme je, v jednu chvili jseme je poradne videli, jinak jsme pronasledovali spis zvuky praskajicich vetvi, identifikovali jsme jeden potravni strom, a po nejakych 100 metrech jsme je ztratili. Teprve ted, kdyz jsem videl vysledek peti let intenzivni prace, jsem si uvedomil jednu vec – aniz bych to poradne ocenil, kahau nosate v mangrovech v Balikpapanskem zalivu uz zkratka habituovane mame!