Ramadan

neděle 25. září 2011

Jak už jsem jednou zmiňoval, naše práce v Balikpapanském zálivu je poslední dobou docela rutinní. Rutinu ale každoročně naruší Ramadan, největší muslimský svátek. Začátek Ramadanu se počítá podle lunárního kalendáře, takže se každý rok posouvá o pár týdnů dopředu. A aby to nebylo úplně jednoduché, dvě islámské frakce počítají jeho začátek každá trochu jinak a žádný pořádný smrtelník pořádně nechápe jak. Což ale nikomu nevadí, protože kýžené datum ohlašuje televize.

Ramadan je postní měsíc. Od východu slunce do jeho západu správný muslim nejen, že nesmí nic jíst, ale musí se vzdát i všech ostatních požitků. Nesmí pít, kouřit, pomlouvat a drbat (to platí i pro ženy!), mít sex a dokonce ani myslet na sex. Ale jen do západu slunce, který ohlašují sirény - v tu chvíli začíná žranice, kvůli které se ve městech otevírají speciální trhy, trafiky mají velké tržby a jsem si jist, že internetové linky vedoucí k erotickým stránkám jsou v plné pohotovosti! Připadá mi to nejen nezdravé, ale i tak trochu dost pokrytecké. Někteří teoretici Ramadan interpretují tím, že dává i bohatým lidem poznat, jaké pocity prožívají ti chudí a hladovějící. Jenže nacpat se před východem slunce k prasknutí, celý den pak prospat a po západu slunce se zase přecpat k prasknutí, to je myslím jen vzdálená imitace toho, co chudí a hladovějící opravdu zažívají.

Prospat celý den je ta nejběžnější strategie, jak půst vyřešit - spánek se totiž k zakázaným požitkům nepočítá. Práce sice taky zakázaná není, ta se předpokládám za požitek nepovažuje vůbec, jenže řešit nedostatek jídla tím, že budeme pracovat, to by se asi až zbytečně moc přiblížilo k prožitkům chudých a hladovějících. A tak se raděj spí. Ramadan, díky němuž jsou celý měsíc k dispozici výmluvy, proč nepracovat, je krásnou ukázkou pragmatické náboženské snášenlivosti. A tak například i ve Wehee, kde jsou prakticky všichni zaměstnanci rezervace křesťané a jen jejich šéf je muslim, ochromí Ramadan na celý měsíc jakoukoli činnost. Ke smůle svých muslimských asistentů v Balikpapanu jsem ateista...

Mí asistenti ale taky nejsou úplně dobří muslimové. Tedy až na výjimky - Fitri po loňském ramadanovém pobytu v kempu Djamaludin v Sungai Wainu vážil 38 kilo, čili míň než zavazadla, se kterými jsem ten rok do Indonésie přijel. Pokud šel v lese přede mnou, tak ve výhledu opravdu nezacláněl, dalo by se skrz něj pomalu i číst. To jiní z asistentů, exemplárně Bedul, raději využijí pracovní náplně jako výmluvy, proč pro tenhle rok nemůžou přes den hladovět, žíznit a nekouřit. Většina ostatních s půstem začne, ale spíš jen tak na zkoušku. Následujících pár dnů lze potom krásně studovat žebříček důležitosti jednotlivých prožitků v jejich životě! Jako první bere za své zákaz kouření. Tedy vlastně polovina z mých asistentů jsou teď nekuřáci, ale to je spíš jen taková místní kuriozita. Ta reprezentativnější polovina žmoulá první den Ramadanu v prstech jen klacek nebo tužku, ale první cigaretu si zapaluje nejpozději třetí den. Jako druhý v pořadí bere za své zákaz drbů a pomlouvání - a to v těsném závěsu, protože zapálit si cigaretu a nikoho z nepřítomných při to pořádně neprobrat, to zkrátka není úplný požitek. Jídlo ani pití očividně nepatří k největším prioritám, protože nejíst a nepít vydrží většina Indonésanů déle. Zákaz myšlenek na sex nelze snadno kontrolovat, určitě je to ale pro místní mladíky bezmála stejný problém jako zákaz kouření. Jeden z asistentů mi ale vysvětlil, jak na to. Vždycky, když na něj už-už nějaká taková nemravná myšlenka leze, začne myslet na tmavou, ale opravdu hodně tmavou dívku. A myšlenky na sex ho přejdou.

Po měsíci většího čí menšího odpírání denních slastí konečně přijde závěr Ramadanu, svátek Idul Fitri. V předvečer Idul Fitri jsou už všichni nervózní, natěšení a nadržení - až se ozve poslední siréna, začne další žranice, která ale tentokrát potrvá celé tři dny. Všichni už mají nakoupené nové oblečení, napečené cukroví a navařená kuřata a od zítřka začnou cestovat po širokém okolí a navštěvovat všechny příbuzné z nevím kolikátého kolena, jíst ta kuřata a to cukroví, pít, kouřit jednu krabičku za druhou a hodně, opravdu hodně drbat všechny nepřítomné! Když siréna zazněla, rozzářily se všude ohňostroje a všichni se veselili a radovali. A prezident pak v televizi ohlásil, že Idul Fitri nebude!

Astronomové to tentokrát špatně spočítali, měsíc ještě není v té správné fázi. Nikdo nechápal proč, ale řekl to PRESIDENT, tak to tak bude! Jedna studentka mi to na Facebooku vysvětlila následovně: "No body was wrong calculating. There is some ways to define the change of the Islamic month which based on the moon movement. There is scientific way through experiment which our govt always do by observing the moon. Yesterday the moon was not 2 degree that observer in Indonesia could see (2 degree position means that month is changing already). The other one is (like) theoritic way which is calculating every month in 29 days so instantly last night was the Lebaran. Those differences might bring to confuseness but that's the diversity we have and people here have their freedom to choose". No, chápal jsem to zhruba tak stejně dobře jako všichni kolem...

Následující ráno bylo ve znamení sklíčenosti a apatického odevzdání. Další den půstu! Sedělo se doma na pavlači, cukroví i nové šaty se uklidily do skříně, jen kuřata se nenápadně snědla, protože ta by se do zítřka zkazila. Bylo to jak z nějakého hodně kýčovitého filmu o ukradených Vánocích. Ale následující den Idul Fitri opravdu přišel, se vším co k němu patří! Jen ta vařená kuřata už v mnoha domácnostech chyběla, protože se snědla už včera a na další už nezbylo...

Zatímco Ramadan není z mých oblíbených muslimských svátků, Idul Fitri je naopak na prvním místě - vlastně je to jediný muslimský svátek, který slavím. Je spojený ze zvykem navštívit všechny členy rodiny a všechny známé a omluvit se jim za všechno, co jsme si za ten rok zlého udělali, vědomě či nevědomě. Staří sedí doma u stolu s cukrovím a přijímají návštěvy, zatímco mladí po návštěvách chodí. Já už jsem bohužel taky na pomezí té druhé kategorie, takže jsem první den taky seděl (u Marjuniho doma) a teprve zbylé dva dny chodil.

Omlouvání ze za všechno neurčité, aniž by při tom člověk musel přiznat vlastní chybu, může někomu připadat jako příliš snadná cesta, jak věci smazat. Jenže takhle už to zkrátka v Indonésii chodí. A konec konců, pokud se opravdu je za co omlouvat, tak obě strany dobře vědí, o čem je řeč! Po Ramadanu jsou mezilidské vztahy v Indonésii aspoň na pár týdnů o poznání lepší! A protože konflikty jsou v ochranářské práci na denním pořádku, využívám téhle příležitosti vždycky naplno. Na konci třetího dne svátků už jsem byl z toho všeho ježdění, pití kafe, pojídání cukroví, potřásání rukou a klábosení na pokraji úplného vyčerpání!