Pytláci a rozzlobení duchové
čtvrtek 11. července 2013
V pralesích kolem Balikpapanského zálivu žije spousta tajemných bytostí, jejichž svět je od toho našeho oddělený, ale čas od času se prolne a ovlivňuje tak i naše životy. Aspoň v představě převážné většiny zdejších obyvatel. Někteří vesničané v Sungai Wainu věří tomu, že jsem pod ochranou takových duchů, a právě proto že se mi v lese ještě nikdy nic zlého nestalo.
Dokonce, že snad mám s lesními duchy tajné pakty, třeba že ve své chatrči v mangrovech žiju pohromadě s neviditelnou manželkou z druhého světa, která se mi stará o domácnost – domněnka, kterou jsem začal sám podporovat ve snaze omezit nabídky ke sňatku ze strany Indonézanek z tohoto světa. Nicméně v jedné části zdejšího lesa žijí duchové, které jsem si rozhněval. Stalo se tak před dvěma lety při hranicích rezervace Sungai Wain, kde se snažím každým druhým rokem kontrolovat známky spekulací s lesními pozemky, které tu začaly v souvislosti s plánovanou stavbou provinční dálnice k mostu přes ostrov Balang. Militantní skupiny spekulantů s půdou si tu snaží přisvojit území rezervace, k čemuž zneužívají tradiční domorodé právo – ale to vše jen s cílem prodat pak získanou půdu zahraničním korporacím.
Při minulé inspekci, kdy jsem do téhle části lesa vyrazil se svým lodníkem Bedulem, jsem si zřejmě během kempování místní duchy hrubě znesvářil. Po celodenní túře pralesem jsme si s Bedulem dopřáli večerní koupel, jenže zatímco Bedul se koupal cudně v slipech, já jsem byl naostro, a to místní bytosti nemají rády. V okolí našeho výzkumnického kempu to nevadí, protože tam už mě všichni duchové znají a na moji nahotu už jsou zvyklí, ale tady, v místech, kde se objevím jen jednou za dva roky, si člověk musí dávat v lese pozor i při čůrání, aby to nebylo před neviditelným prahem neviditelných domů – natož pak při koupání. A tak na mě rozhněvaní lesní duchové přivolali hroznou kletbu, do druhého dne jsem byl marod a stonal jsem pak ještě dva měsíce. Diagnóza indonéských lékařů byl tyfus, diagnóza francouzského lékaře bylo chronické astma a diagnózou místních léčitelů bylo uhranutí rozčílenými duchy. Sám jsem se přiklonil k diagnóze francouzského doktora z Totalu, ale nechal jsem se přesvědčit i pro očistný rituál u šamana, jen tak pro každý případ. A když jsem se letos na stejné místo vracel kvůli průzkumu dalších pozemkových spekulací, už jsem s sebou měl raději na koupání spodní prádlo – taky jen tak pro každý případ.
Tentokrát jsem do lesa vyrazil sám, ale dlouho jsem sám nezůstal. Ještě v prvním úseku pochodu podél hranic rezervace, kde je to ještě jakž takž sjízdné i pro motorku, mě zastavil zablácený mladík na zabláceném motocyklu a že mě kus sveze. Bylo to pytlák, a protože pytláctví v Sungai Wainu začíná být větším problémem než v minulých letech, přijal jsem hned i jeho nabídku, abych ho doprovodil na jeho nočním lovu. Míra pytláctví v Sungai Wainu je dobrým indikátorem toho, jak dobře nebo špatně funguje zdejší ostraha. A ta teď zrovna moc dobře nefunguje, jak jsem se tu noc přesvědčil. Mladík, jmenoval se Sabar, už měl totiž svoje pasti nastražené v okolí jedné ze strážních chat, které si tu kdysi nechali lesníci postavit, ale od té doby tu už jen tak stojí k dispozici pytlákům a podobným živlům. Na dotaz, jestli se Sabar nebojí přespávat přímo tady na strážnici, odpověděl pohodově: "Už tu lovím několik měsíců, ale lesníka jsem ještě nepotkal ani jednoho". Dokonce z něj vylezlo, ze nejlepší ze strážních domků, postavený z velmi kvalitního ulinového dřeva, už domorodci ukradli – prkna a plech ze střechy odnesli, zůstala jen nosná konstrukce domu.
Dotyčný mladík lovil prasata pomocí bomb, které si vyrábí svépomocí. Tuto původně prý filipínskou metodu teď používá čím dál víc lovců i v Balikpapanu. Seškrábou zápalný prášek z několika krabiček sirek, naplní jím plod olejné palmy a zavážou ho izolepou. Plody pak rozmístí podél ochozů, kterými prasata pravidelně procházejí. Jakmile prase plod najde a skousne, zápalný prášek mu v zubech exploduje, výbuch a zavřeštění zvířete je slyšet na stovky metrů daleko, ale prase je vzápětí mrtvé. Lovci tak stačí usadit se pohodlně v chatce lesních strážců a čekat na zavřeštění a na výbuch. A tak jsme v chatce společně seděli celo noc a Sabar mi vykládal veškeré detaily o sobě i o dalších pytlácích, které tu v Sungai Wainu máme. Zatímco někteří farmáři z okolí sem chodí jen se vzduchovkou na bažanty, jiný z nich pracuje pro skupinu armádních a policejních důstojníků, kteří sem přijíždějí v džípu se silnými reflektory a z auta střílí jeleny. A několik dalších pytláků zase straží oka, i když tahle technika očividně rychle ustupuje ve prospěch "progresivnějších" metod, jako jsou například prasečí bomby.
Ten večer jsme ale neměli štěstí ani já, ani Sabar. Sabar vůbec nic nechytil, zatímco u mě se brzy začaly projevovat stejné zdravotní problémy, jako tomu bylo nedaleko odsud před dvěma lety, když jsem se tehdy v lese koupal nahý. Zúžily se mi průdušky, polil mě studený pot, začala mě bolet hlava a přepadla mě únava. Druhý den mě Sabar z lesa vyvezl na motorce, to už ale tak sdílný nebyl, protože jsme cestou potkali jiného lovce a ten ho nejspíš v javánštině upozornil na to, že pracuju pro Sungai Wain. Ještě jsem se stačil sejít s Gáby, která krátce poté moje stížnosti (a spoustu jiných) přednesla na oficiální večeři se starostou a jeho vládou. Sabara jsme neudali, takové skety zase nejsme, ale podali jsme stížnost na to, jakým stylem pracují nebo spíš nepracují současné lesní hlídky. Ale to už jen Gáby, zatímco já jsem ležel ve vesnici s chorobou, kterou dle minulé francouzské diagnózy považuju za chronické astma. S vesničany už jsem raději neprobíral detaily toho, kde a jak jsem k chorobě přišel – je mi jasné, s jakou diagnózou by přišli oni.