Půlrok v novém domě
úterý 9. března 2010
Od doby, co pro me Isah v sousedstvi pronajala muj prvni dum, uplynul uz prvni pulrok. Dum je postaveny ze dreva na kulech nad velkou bahnitou lagunou, dneska uz skoro komplet zastavenou velkou delnicko-rybarskou osadou, jejiz obyvatele se sem stehuji jak lavina za praci v okolnich pristavech a fabrikach. Takze sousedy mam vsude kolem dokola a obcas musim mit na usich sluchatka, abych v jednom kuse neposlouchal jejich rozhovory, brekot, odkaslavani i vselijake intimnejsi zvuky. Ale ve srovnani s predchozim rokem stravenym v Marjuniho dome narvanem jeho tezko spocitatelnou rodinou a nespocitatelnymi hosty, bez jakehokoli soukromi, je to ted u me jak na samote u lesa. Kdyz se zamknu a zavru okenice, sdilim dum uz jen se dvema druhy mravencu, s pusobive cernobile pruhovanymi komary z rodu Aedes (kteri se navic zbarvi do cerveno-cerno-bila, kdyz se nasajou), s velkymi svaby z rodu Periplaneta a se dvema druhy gekonu. Odpadky v bahne pode mnou se za odlivu hemzi obojzivelmymi rybami lezci a krabi za prilivu vylezaji po nosnych kulech nekdy az nahoru do moji loznice. Posledni spolubydlici, se kterymi jsem uz mene spokojeny, jsou potkani. Jak se da cekat, musi se kazde indoneske velkomesto potkany jen hemzit, a to je Balikpapan jeste jedno z tech nejcistejsich. Parkrat uz jsem se probudil tim, jak mi potkan ohlodaval prst u ruky nebo u nohy, a vubec nejvetsi strach mam o sve kabely (myslim k pocitaci a tak). Jsou tu sice i kocky, ale ty se potkanu boji a docela je chapu. Isah mi slibila sehnat tribarevneho kocoura, ktery se pry krys neboji. Ale takove kocky jsou pry vzacne, jsou to jen samci a nezijou nikdy dlouho...
Bydleni na prostoru 5 x 7 metru u me ale brzy vyvolavalo neprijemne snobske pocity, pri pohledu na vsechny sousedy, kteri na stejne plose travi cas na zpusob domacich kraliku s pribuzensvem az do tretiho kolena. A tak jsem se postupne stahnul do male pracovny v nejklidnejsi casti domu a zacal jsem uvazovat, co se zbytkem. Nakonec to vyhral plan udelat z pulky domu male prirodovedne vzdelavaci stredisko pro mistni deti. Ujala se toho Isah, ktera uz se ode me prostrednictvim sveho manzela Aliho, knizek atd. o mangrovech naucila spoustu veci a od ni se toho zase spoustu naucily jeji dve deti. A tak se ted vzdycky odpoledne stahnu do svoji pracovny a Isah do zbytku domu privede svoje potomky Alana a Fitrii a synovce Basira (naseho kuchare) a dvere necha otevrene pro dalsi kolemjdouci. Ti se nejlip nalakaji na promitani prirodovednych filmu, ale nekteri vydrzi docela dlouho i u lupy, sbirky musli a u knizek, takze se ted mi v knihovne zacinaji mnozit obrazkove komixy o opicich a medvedech. Prvni dny pro me byly dost narocne, protoze deti v podstate nemusim, aspon ne ve vlastnim dome, ale beru to jako takove ockovani. Isah vzapeti zaregistrovala moje vydesene pohledy na to, jak ti mrnousi listujou v mych knizkam umatlanyma rukama a ohybaji v nich osli usi, ale behem tydne je to opravdu odnaucila. A protoze ma klice, naucila se je ke me radeji vodit kdyz nejsem doma...
Ale zivot v drevene vesnici ma sva rizika. Takze jednou v noci, zatimco sedim za pocitacem, na usich sluchatka, abych odfiltroval zvuky z okoli, svetlo zhasnute, okenice zavrene a dvere zamcene, zvoni mi telefon. V mem slysim houkacky a uriceny vydeseny hlas jednoho z mych znamych z mesta, ze pry jestli jsem v poradku. Nebylo mi jasne, proc bych nemel byt, a on ze pry u me hori. Rikam mu, ze je tu vcelku klid, ale pro jistotu ze se podivam ven. Otevru dvere a prede mnou se rozprostrela apokalypticka scenerie, obzor oranzove zluty a dymajici a cele rodiny v poradanem zmatku opousteji sve domy, vynaseji televize a ostatni zivotne nutne vybaveni, nakladaji je na lodi a odjizdeji z vesnice. O haseni svych domu, ktere jsou 100 % drevene, prilis neuvazuji. Moje lod uz byla davno plna Aliho a Bedulovo prislusenstvim a prave odplouvala se vsemi na palube. Ocividne jsem byl pred svetem schovany tak dokonale, ze nikoho nenapadlo ani zaklepat na dvere...
Nastesti pro nase sousedstvi je kousek od Kampung Baru petrolejarska spolecnost vybavena pomerne dobrym hasicskym vybavenim. Prijeli a pozar behem dvou hodin uhasili. Vesnicani se se svymi lodemi plnymi harampadi zacali pomalu vracet jeste kdyz obzor doutnal a vsechny ty kramy stehovali postupne zpatky do svych domu, tedy pokud jim nejaky zustal. Nastal ovsem mezi tim odliv, a tak to museli vsechno tahat bahnem plnym bordelu a byl jsem v tu chvili opravdu rad za to, ze na me v tom zmatku pred dvema hodinami zapomneli! Navic se ted na me nekteri ze sousedu divaji s velkou uctou za moji chladnokrevnost, kdyz jsem pri pozaru zustal v klidu v dome a ani se neobtezoval zachranovat sve drahe veci...
Az rano se bilancovalo. Popelem lehlo asi 40 domu, nezbylo z nich prakticky vubec nic. Muj, Aliho, Beduluv i Marjuniho domy byly bezpecne daleko, ale pozar dorazil az k nove opravenemu domku Aliho matky a babicky. Smutne bylo, ze jim staveni sice neshorelo, jenze protoze se v ramci haseni pozaru budovali firebreaky, kus ho pri tom stejne zborili. Ali, ktery akorat tesne pred tim skoncil s jeho renovaci, na kterou nekolik mesicu skudlil z maleho platu, co ode me dostava, to vzal sportovne – kdyby dum nezborili, shorel by! Nicmene se to dotklo nas vsech. Penize, ktere Alimu vyplacim, jsou v pravem smyslu obezivem, protoze se ke me dostanou pokazde dvakrat. Aliho mesicni plat jsou obvykle posledni penize, ktere mi zbyvaji z meho vlastniho platu, takze si je po par dnech obvykle od jeho zeny Isah zase vypujcim a ziju z nich az do sve dalsi vyplaty, ze ktere dluh splatim spolu s nasledujicim Aliho platem. Jenze tim mi penize dojdou, takze jeho novy plat si vzapeti zase vypujcim az do sve pristi vyplaty. Tenhle cyklus se ted ovsem prerusil, protoze se Aliho vyplata presunula na misto toho na opravu domu rodicu. A tak jsme tu na cas zase zivi z cinskych nudli...