Poklad Tapanuli

sobota 13. února 2016

Když moje kolegyně Gaby Fredriksson vydala brožurku o krásách a jedinečnosti rezervace Batang Toru v oblasti Tapanuli na Severní Sumatře, nazvala jí Poklad Tapanuli. O brožurku byl zájem - a Gaby musela vzápětí začít Indonésanům zodpovídat nejeden dotaz, kde a jak že se dá ten poklad najít. Nikdo z nich se ale neptal na poklady živé přírody.

Když s našimi asistenty procházíme prales v Batang Toru a hledáme orangutany, narážíme občas na zbytky kempů a na podivné vyhloubené jámy, některé i desítky metrů hluboké, že by nebylo radno do nich spadnout. A taky tu je jeden hrob, starý a polorozpadlý, ale kolem dokola uklizený a nedávno i ozdobně osázený palmami. O historii těchto míst mi asistent Kalam vyprávěl příběh starý několik desítek let. Když stejný příběh vyslechl Mamet, asistent koordinátora výzkumu, už se k tomu místu samotný nikdy nepřiblížil.
Všechno začalo během guerillové války za osvobození Severní Sumatry od nově vzniklé Indonéské Republiky. Tedy za války, o které indonéské učebnice dějepisu nepíšou. V Batang Toru se tehdy ukrývali partyzáni, kteří přežívali díky vykrádání místních vesnic a odvádění místních obyvatel do lesů, v podstatě do otroctví. Z jejich služeb se prý nikdo nevrátil – kdo zeslábl, onemocněl nebo se pokusil o útěk, toho zastřelili a jeho mrtvolu zahrabali v džungli. A taky se vypráví, že lidé v Batang Toru dřív nebyli tak chudí jako dnes. Rodinný majetek měli uložený ve zlatě a stříbře, ukrývali ho doma a dědili ho z generace na generaci. Mnozí z jejich potomků vám dnes budou vyprávět o tom, jak jejich prarodiče v obavách před partyzány zakopali všechno rodinné zlato někde v pralese. A jak pak byli uneseni a zahynuli v partyzánském zajetí a nikdo neví, kde zůstaly zakopané jejich kosti a zlato.
Před pár lety se jeden z vesničanů vydal do lesa na lov. Než došel k cíli cesty, záhadně onemocněl a musel se vrátit. Když ho pak místní šaman léčil, prozradil mu, že procházel kolem hrobu své babičky, která po něm chce, aby o její mohylu začal pečovat. Jeho babička prý někdy v padesátých letech zmizela a nikdy se nevrátila, takže mohla být jednou z údajných obětí partyzánského odboje. Vesničan se tedy vrátil do lesa, hledal, a když za pomocí magie její hrob našel, začal o něj pečovat a činí tak dodnes. Zároveň ale začal v jeho okolí kopat ty hluboké jámy. Podle místních zkazek mu totiž babička ve snu prozradila, kde jsou ukryté poklady vesničanů, kteří je tu v obavě před partyzány zakopali, ještě než sami zahynuli nejspíš nějakou krutou a tragickou smrtí. Musel kopat najisto, protože některé jámy jsou dobrých šest metrů hluboké. Vyhloubit je muselo stát spoustu času, úsilí a peněz. Nakonec to ale vzdal a dnes už jsou jeho kempy opuštěné, zbyly jen kousky celty, rozházené nádobí a hluboké jámy napůl naplněné vodou a postupně mizící pod pralesním opadem. Zůstanou tu nejspíš do doby, než do nich někdo spadne a utopí se v nich, pak nejspíš vesnická rada majitele donutí, aby je zasypal.
Jiní vesničané tu hledají jiné poklady. Zdejší horniny jsou sopečné tufy plné úlomků všeho možného, údajně včetně drahých kamenů. A tak lidé vyrážejí do hor, rozbíjejí skály a hledají v nich barevné a blýskavé kamínky v naději, že jednou najdou jeden, který prodají za velké milióny a budou tak zajištění až do konce svých dnů. Zatím se to nikomu nepodařilo. Mají na to své vysvětlení – prý je šidí překupníci. Kdykoli najdou nějaký kámen hodný miliónů, překupník jim řekne, že je téměř bezcenný, vykoupí ho za pár tisíc a ty milióny pak na něm vydělá on sám. Ale zatím jsem se nesetkal ani s žádným překupníkem, který by takhle zbohatnul.
Hory ale skrývají jedno reálné bohatství, které je zároveň jejích velkým prokletím - zlato. To tady opravdu je a těží se, se všemi důsledky jako je odlesňování, znečišťování řek bahnem a rtutí, skupování zemědělské půdy, pokles produkce rýže a kakaa, bohatnutí místní elity a chudnutí chudiny. V Batang Toru je v provozu jeden obrovský zlatý důl. Těží tu australská společnost, za kterou stojí čínští investoři. Co je ale horší, jiná podobně strukturovaná společnost nedávno získala povolení ke geologickému průzkumu dalšího území, včetně nově vyhlášené přírodní rezervace. Jejich helikoptéry jsme vloni slýchali až do kempu a jejich aktivity v terénu jsme průběžně zpovzdálí sledovali, zatímco Gáby se marně pokoušela zpochybnit legalitu jejich povolení. Průzkum proběhl, otevřená místa společnost pěkně v souladu se zákonem zalesnila a v očích místní vlády je tak všechno v pořádku. Jenže co během průzkumu zjistili, to nevíme. Víme jen to, že společnost začala v od vesničanů v těsné blízkosti rezervace ve velkém skupovat pozemky. Naši asistenti Kalam a Nardi se postavili proti, začali se svými sousedy vyjednávat a hledali další domorodce, kteří odmítají svou půdu prodat. Marně, jen si ve vesnici vysloužili špatnou pověst, že prý svým soukmenovcům brání zbohatnout. Po roce své snahy vzdali.
Status rezervace je teď ohrožený – pouhý rok po jejím vyhlášení. Geologický průzkum na jejím území byl sice víceméně legální, těžba zlata by už ale legální nebyla. Jediným řešením by byla změna vyhlášky a posunutí hranic. A tak začíná válka mezi dvěma lobby – ochranáři v čele s Gaby za záchranu pokladů zdejší živé přírody a těžební společnost za zpeněžení zdejších nerostných pokladů.