Pobřeží pirátů

středa 15. února 2012

Piráti nejsou jenom v pohádkách. Měl jsem jednou v Balikpapanu návštěvu z Česka a vyrazili jsme na noční rybolov k ropným vrtům v ústí zálivu, kde se drží kanicové, kranasi, chňapalové a barakudy, což z vrtů dělá jednu z oblíbených destinací místních rybářů. Rybaření není moje velká záliba, takže jsem většinu noci prospal. Ale úplněk svítil tak, že se dalo číst, takže mě čas od času probouzel a zíral jsem pak jen tak do nebe a nechával se ukolébat vlnami k dalšímu spánku. V jednu takovou chvíli nás začal objíždět motorový člun s několika Indonézany na palubě. Měl jsem za to, že jsou to naftaři, kteří nás jdou odsud vyhnat. Ale jenom nás prohlíželi a sledovali. Marjuni, který byl u kormidla, vzal nenápadně do ruky mačetu, ale neřekl ani slovo. Po nějaké chvíli vzájemného sledování člun zmizel. Očividně českou výpravu ohodnotili jako kořist, která nestojí za riziko...

Několik měsíců nato jsem se vydal na pobřeží pár set kilometrů severně od Balikpapanu, kde jsou historky o pirátech mnohem živější. Nájezdníci ze Sulawesi a z Filipín prý rabovali vesnice na pobřeží poloostrova Sangkulirang ještě nedávno a nemalá část obyvatel prý byla počata znásilněním při podobných příležitostech, takže i oni mají vlastně pirátství v krvi. A dodnes se živí převážně kriminálním způsobem - od ilegální těžby dřeva přes jeho pašování po sběr želvích vajec.

Na pobřeží Sangkulirangu jsme vyjeli s Holanďankou Danielle Kreb, která už několik let sleduje delfíny orcely tuponosé v Balikpapanském zálivu a pomáhá nám s ochranářskými projekty. Tentokrát mě přizvala na výpravu na další z jejích lokalit. Na moře jsme vyrazili skoro na dva týdny v devatenáctimetrové dřevěné lodi společně s dvěma lodníky, Danielliným asistentem Ranim a studentem Danangem.

První den bylo moře naprosto klidné, křišťálově čisté a azurově modré, jak v pravém tropickém ráji. Měli jsme piknik na pláži pod kokosovými palmami. Najednou z ničeho nic dorazila k pláži vlna, jako když kolem projede loď. Ale žádnou loď jsme neviděli, tak jsem zažertoval, že dorazila tsunami. Následující noc jsme ještě spali na pevnině a v televizi ten den hlásili zemětřesení na Jávě a tsunami na Kalimantanu. Byla to ale jen docela malinká tsunami! Počasí nám v následujících dnech připravilo mnohem nezapomenutelnější zážitky.

V prosinci se v Indonésii střídají směry větrů, takže v jednu chvíli ještě vanou silné letní monzuny z jihu, jindy je už střídá zimní monzun ze severu či západu, a v jinou chvíli si vítr fouká, odkud se to namane. To docela komplikovalo hledání závětrné zátoky pro noční kotvení lodi. Hned první noc lodník nevybral místo zrovna ideální, ale poté, co to zjistil, už se mu nepodařilo vytáhnout zaseklou kotvu a tak jsme první noc strávili zmítaní bouří, promoklí a promrzlí. Druhou moc to bylo pravě naopak. Lodníkovi se nepodařilo v písčité zátoce loď pořádně ukotvit, takže vlny houpaly lodí z boku na bok a pomalu ji posouvaly pryč. Mořská nemoc byla nevyhnutelná, tedy až na Danielle, která má mořskou nemoc zásadně jen v autě. Danangovi tu noc přišla sms od jeho otce. Zakázal mu v plavbě pokračovat, v televizi prý hlásí silné větry a bouře. A Danang, stejně jako i Rani, neumí plavat. Ale Danielle to prohlásila za planý poplach a pokračovalo se dál.

Byl to zatím můj nejdelší pobyt na moři. Téměř veškerý čas jsme strávili hledáním kytovců a potkávali jsme je několikrát denně. Celkem 8 druhů, některé nové pro Kalimantan. Někdy to byly jen male skupinky delfínů, jindy jich kolem lodi byly téměř dvě stovky. Někdy jenom odpočívali na vlnách při hladině, jindy následovali loď a skákali podél obou jejích boků, jindy se spíš než nám věnovali lovu ryb. Několikrát jsme natrefili na scénu, která se objevuje skoro v každém druhém dokumentu o oceánu, totiž to, jak několik predátorů masakruje pod hladinou velká rybí hejna. Takovou událost většinou prozradí houfy ptáků, soustředěných nad jedním místem. Terejové se jako střely snášejí ze vzduchu, prorážejí hladinu a mizí pod vodou, zatímco rybáci jen poletují kolem a sbírají z hladiny zbytky. V opačném směru z hladiny vyskakují, taky jako tryskové střely, tuňáci, kteří na hejna ryb útočí zespod z hlubin. A celé to pak v kruzích obeplouvají delfíni. Rybí hejno je tak obklíčené doslova ze všech stran a nezbývá mu než čekat, až z něj zůstane jen pár posledních rybek...

Kromě různých druhů delfínů jsme potkávali i větší kytovce - kosatky černé a o něco menší ferezy malé, také ve stádech o několika desítkách kusů, ale často široce rozptýlené od obzoru k obzoru. Některé kosatky se před námi stavěly na hlavu - ponořily se kolmo hlavou dolů a mávaly proti nám z vody vysoko vztyčenou ocasní ploutví. Nevím, co tím chtěly sdělit. Ale vrcholem vzájemné komunikace bylo setkání se stádem plískavic šedých, což byl jeden z druhů viděný při pobřeží Východního Kalimantanu vůbec poprvé. Plískavice jsou obří delfíni, kteří se snadno poznají mimo jiné podle toho, že mají tělo pokryté spoustou šrámů a jizev, které si zřejmě způsobují při vzájemných potyčkách svými zuby, přizpůsobenými k lovu hlavonožců. Připluly k lodi a začaly vyskakovat kolmo nahoru z vody několik desítek metrů od nás. Pak připluly ještě blíž, některé skoro na dosah ruky, a jen tak v klidu splývaly na hladině.  Později jsem hodně litoval toho, že jsem v tu chvíli nenasadil ploutve, brýle a šnorchl - ačkoli v souvislosti s původem těch šrámů na kůži plískavic, možná, že by to nebyl úplně nejlepší nápad. Ale největší velryba, kterou jsme potkali, a také první záznam pro Východní Kalimantan, byla samice vorvaňovce zobatého s malým mládětem. Vypadala jako miniaturní plejtvák a teprve na fotografiích bylo poznat, že má namísto tlamy s kosticemi hlavu zakončenou podobným zobákem, jaký mají delfíni.

Setkání s novými delfíny a velrybami vždycky povzbudilo náladu - ale počasí ji naopak zcela systematicky podkopávalo. Danielle se stále cítila být mořským vlkem a nic moc si z toho nedělala, ale Danang a Rani její klid nesdíleli, a co bylo horší, nesdíleli ho ani oba lodníci. Nikdo si ale netroufnul příliš protestovat. Narážky a stížnosti proti Danielle se sice množily den za dnem, ale jen málokterý protest se dostal až k jejím uším. Po několika dnech už se za jejími zády mluvilo o holandské kolonistce, která by nechala loď potopit, jenom aby viděla velrybu. Pro většinu indonéské posádky jsem byl úplně stejný Holanďan, a tak jsem se dostal do role, kdy se lodníci obraceli na Dananga, aby se obrátil na mě, abych se obrátil na Danielle, abysme se vrátili. Když se pak ve velmi zjemněné podobě dostala zpráva až k Danielle, prohlásila ji za planý poplach - a ve většině případů se ukázalo, že má pravdu - a pokračovalo se v plavbě. Jednou se mi podařilo Danielle přesvědčit, aby uzavřela komunikační kruh a promluvila si o bezpečnosti plavby přímo s kormidelníkem. Toho ale její dotaz zastihnul nepřipraveného na kritickou výměnu názorů, takže nakonec jen odsouhlasil, že je plavba bezpečná. Mě pak přes Dananga vzkázal, že by stejně nemělo smysl odporovat, protože ho Danielle stejně nikdy neposlechne, protože je to holandský kolonista. Nakonec už Danang a Rani přestali hlásit delfíny, které jsme cestou potkali, jen abysme už byli co nejdřív zpátky. Danielle, která je vždy ve střehu, na to samozřejmě vzápětí přišla, a mě nezbylo než taky zalhat, že mi teď právě Danang říkal, že něco vidí, ale nebyl si ještě jistý, jestli je to delfín nebo jen tuňák...

Při téhle plavbě jsem si víc než kdy předtím uvědomil, že komunikace mezi indonéskými a "bílými" kolegy asi nikdy nebude, přes veškerou snahu, komunikací rovného s rovným...