Palmy zachraňují svět
čtvrtek 17. listopadu 2011
Na závěr natáčení dokumentu o olejných palmách jsme s Michalem měli v plánu podívat se na celou věc i z té lepší stránky. Tlak spotřebitelské veřejnosti v Západních zemích už udělal kus práce a začal tlačit palmařské společnosti k ohledům vůči přírodě a potřebám místních rolníků. Jedna ze společností, které mají na Východním Kalimantanu poměrně dobrou pověst jak mezi místními vesničany, tak i mezi některými ochranáři, PT Swakarsa, má svoje plantáže poblíž vesnice Nehas Liah Bing, kde žije naše komunita Wehea Dajáků.
PT Swakarsa jsou jedni z mála, kterým se daří držet pod kontrolou sociální konflikty, které obvykle vyvstávají z problémů s vlastnictvím půdy, ze znečištění a ze změny vodního režimu v důsledku přeměny pralesů na horních tocích řek na zelenou poušť - nekonečnou monokulturu olejné palmy. Místní vesničané mají společnost PT Swakarsa v podstatě rádi. Navíc tahle korporace spravuje v rámci své koncese chráněné území, na což zaměstnává asi 40 lesních strážců (tolik co celý Sungai Wain) a spolupracuje v tom směru z jednou z nejvyhlášenějších indonéských univerzit. Velmi pěkně o nich mluvilo dokonce i několik mých známých výzkumníků a obranářů, a i podle našich amerických studentů byla návštěva jejich plantáží incredible.
A takjsme se s Michalem na samotný závěr našeho natáčení vydali právě na plantáže PT Swakrasa. Poslal jsem SMS jejich manažerovi a do druhého dne jsme měli domluvenou návštěvu - když to srovnám s jednou ze společností v Balikpanském zálivu, kde domluvení první schůzky trvalo 3 roky, tak to snad ani srovnat nelze... Na místě se nás hned ujalo šéf divize zodpovědné za životní prostředí a předal nás absolventovi univerzity v Yogyakartě, který má na starosti biodiversitu a má pod sebou další dva koordinátory z řad místních Dajáků, jednoho pro faunu a jednoho pro flóru. Společně s nimi jsme se vydali přes poměrně úhledně vypadající olejnou plantáž, kolem území, kde palmařská společnost pro místní Dajáky vysazuje ovocnou zahradu až do prvního bloku chráněného lesa. Tam nás představili malé armádě lesních strážců a s nimi jsme se vydali podél ekoturistické stezky, kde nám náš vystudovaný průvodce představoval každý důležitější strom, očividně je znal naprosto osobně. Musím říct, že tak detailní znalost chráněného území se vidí jen málokdy. Poté nám ukázali školku původních druhů stromů, které tu chtějí vysazovat, a to, jak hubí invazivní akácie. A výzkumné zprávy univerzity v Yogyakartě, které dokládají o tom, co všechno na plantáži žije, od luskounů až po medvědy. Bylo to impresivní! Jenže postupně se hromadily i drobné indicie o tom, že první dojem může klamat. Už cesta přes plantáž byla podezřele nepřímá, jak ukazovala moje GPS. Vedla vzrostlými plantážemi a na každé křižovatce míjela kvetoucí živý plot, který prý má lákat užitečný hmyz. Jen v jedné zatáčce se na zlomek sekundy otevřel vzdálenější pohled na plantáž, jak ji znám - svah pokrytý troskami čerstvě vykáceného pralesa, skoro už připravený k osázení. To ale bylo jen na malinkou chvilinku a nikdo ji nekomentoval. Fakt, že naší průvodci znali individuálně každý větší strom podél cesty, mohl znamenat, že jsou to opravdoví borci, nebo ale taky, že už tu těch stromů moc nezbylo. Když jsem dřív pracoval v degradovaném lese v Indii a na Madagaskaru, taky jsem znal jednotlivě všechny důležité stromy na lokalitě - ale v primárním lese v Sungai Wainu jsem si o tom mohl nechat akorát tak zdát... Podobně i výčet druhů zvířat začínal být méně úchvatný poté, co se k němu přidali i počty kusů. To, že tu žije medvěd malajský, je povzbudivé! To, že je ten medvěd jen jeden poslední, to už je spíš smutné.
"A taky je tu gibon", prohlásil šéf divize hrdě? "Kolik?" "Jeden." "Co, jenom jedna tlupa?" "Ne, jeden gibon. Minule jsme ho ještě slyšeli. Že ano?" Taktně jsem se mu pokusil vysvětlit, že populace jednoho gibona není dlouhodobě životaschopná. PT Swakarsa má sice v plánu obnovit lesy podél několika říček ve své plantáži (tak jako asi všechny palmařské společnosti i oni porušili několik indonéských zákonů tím, že břehy řek odlesnili), čímž chce obnovit nejen hydrologický systém, ale i biokoridory mezi ostrůvky chráněných území ve své plantáži. Jenže vzdálenosti mezi těmi ostrůvky jsou příliš velké a plánované biokoridory příliš úzké, než aby byly reálně funkční - a o jejich efektu na hydrologický systém snad ani nemůže být řeč. Nehledě na to, že jsou to zatím všechno stejně jenom plány, které sice můžou vypadat pěkně na papíře, ale k reálné akci od nich bývá obvykle dost daleko...
Největší procitnutí mě ale čekalo při pohledu na mapu jejich koncese. Nejen, že z ní bylo jasné, jak jsou stávající chráněná území malinká, izolovaná a bezcenná. V odlehlé severní části plantáže je situace úplně jiná. Tam je stále ještě primární nebo vzrostlý sekundární deštný prales, který sousedí s obrovským lesním komplexem, jehož součástí je i rezervace Wehea. I tam se plánuje jedno z nových chráněných území, které má PT Swakarsa spravovat - jenže zbytek pralesa je už na mapě rozparcelovaný na jednotlivé fáze dalšího rozvoje plantáže a v příštích letech se má vykácet. Primární deštný prales, kde žije ne jeden medvěd a ne jeden gibon, ale desítky medvědů a stovky gibonů! Ovšem bez ohledu na tyhle sporné body, marketingová stránka ochrany přírody je v PT Swakarsa zvládnutá naprosto vzorově! Všichni naši průvodci měli s sebou v terénu malé foťáky a využívali je nepřetržitě. Neustále nám dávali najevo, jak si nás ochranářů neskonale váží. A v novinách vyšla zpráva o tom, jak studenti a výzkumníci ze Západu navštívili plantáže PT Swakarsa a jak byli nadšení z toho, co všechno dělají palmařské společnosti pro záchranu bornejské přírody. Krátce po našem návratu do Balikpapanu mi od PT Swakarsa přišel e-mail o tom, jak moc jim naše návštěva prospěla a jak moc stojí o naše další podněty a o spolupráci na záchraně bornejské přírody. Odepsal jsem, že doporučuji v první řadě zastavit kácení vzrostlého deštného pralesa v odlehlé severní části plantáže, přičemž naopak některá stávající malinká, izolovaná a nefunkční chráněná území na plantáž přeměnit lze. Ochranná pásma kolem řek že musí být mnohem širší, aby mohla fungovat jako biokoridory, a musí být doplněná velkými retenčními nádržemi, pokud mají omezit problém opakovaných záplav na dolních tocích. A taky že by se společnost měla začít zabývat problémem kožních vyrážek, které už se pomalu objevují ve vesnicích v jejich povodí a které očividně způsobují hnojiva používaná na plantážích. Myslím, že to ale nebyla ta doporučení, o která stáli. Už se mi neozvali. Asi si našli vhodnějšího konzultanta.