Ostrovy zašlé slávy
pátek 15. října 2010
Z Shiga Kogen jsem pokracoval za nejsevernejsi populaci opic na sever ostrova Honshu. Ale povinnosti primatologa je zastavit se cestou na ostrove Kinkazan, ktery se v poslednich letech stava jednim z novych center jejich intenzivniho vyzkumu. Kinkazan je maly ostruvek v Tichem oceanu, na dohled od nejblizsi pevniny, temer neobydleny krome maleho pristavu a Buddhistickeho chramoveho komplexu, za kterym sem jezdi jen nemnoho vyletniku. Krome makaku tu ziji jeste jeleni sika, symbol zdejsi protektury a pro Japonce oblibena parkova ozdoba. A na Kinkazanu vypadaji opravdu jak v parku. Nikdo je tu nelovi ani neobtezuje a tak se mnozi doslova jak kralici a ostrov meni k nepoznani. Puvodne ho (podobne jako blizkou pevninu) porustaly zapojene lesy – borove na pobrezi, smisene na svazich a bukove na hrebenech. Ale jeleni armada les na Kinkazanu pretvorila v parkovitou lesostep s nakratce zastrizenym travnikem posetym bobky. Sprava rezervace se snazi premenu lesa ve step zpomalit a tak je pomerne podstatna cast uzemi mozaikovite oplocena, aby alespon na nektera mista jeleni nemohli. Tyhle ohradky pak rychle zarustaji, coz je docela zajimave pozorovat, nicmene krajina tim ziskava dost nemalebny raz, jako nejake podivne vojenske cviciste, tu zahadne oplocene a tamhle zas zbavene veskere vegetace.
Zdejsi jeleni se nijak nesnazi sdruzovat s makaky, tak jak tomu bylo na Yakushime, kde museli v hustych lesich cekat na to, az jim opice shodi nejake listi z korun stromu. Na Kinkazanu maji jeleni vsude plno travy a ocividne nemaji potrebu se s nasledovanim opic obtezovat. Nehlede k tomu, ze jsou zdejsi tlupy makaku pri hledani neceho k snedku neustale v pohybu. Nezbyly tu pro ne na zemi zadne stavnate listy a byliny, tyhle lahudky uz jeleni vsechny zlikvidovali, zustala jenom tvrda trava. A nerostou tu zadne fiky tak jako tomu bylo v subtropicke Yakushime. Hlavni potravou opic jsou namisto toho ted na podzim kastany a ty jsou roztrousene daleko po svazich.
Ale na rozdil o Shiga Kogen o tyden driv uz se makaci na Kinkazanu nevenovali jenom zrani a zrani. Den uz se zkracuje a hormony zacinaji delat svoji praci. Hola kuze na obliceji a na zadku se uz opicim zbarvila do ruda a samci a samice se o sebe zacali zajimat. Co chvili bylo videt, jak se nektera ze samic vyzyvave ohlizi po nekterem ze samcu, ten ji vzapeti zacne nasledovat a zmizi kdesi za kamenem a za skalou. Jakmile je dohledate, okamzite ukonci intimni styk a zacnou se cistit nebo posedavat pobliz, dokud neztratite pozornost a v tom okamziku je samec zpatky nahore a rychle pokracuje v kopulaci. V tlupach s nekolika samci a nekolika rijnymi samicemi tyhle zalety obvykle pozornosti jinych opic neujdou a jak samci tak i samice spolu zacinaji opravdu tvrde bojovat, z tlupy neustale slysite jekot a vriskot a co chvili na svahu pod vami nebo nad vami proleti jako torpeda nekolik opic, ktere ani poradne nemate sanci sledovat.
Ale ve vyzkumne stanici v tuhle dobu nikdo nebyl a vubec cely Kinkazan mi pripadal tak nejak vybydleny. Oba hotely byly zavrene a zdejsi luxusni lazne uz byly opustene tak dlouho, ze k noclehu v nich jsem se neodhodlal, aby na me neco nespadlo. Takze jsem nocoval na skale v majaku (take vybydleny, ale jeho travnik jeleni udrzovali v perfektnim stavu). Nekolik vesnicanek z blizke pevniny se v pristavu snazilo marne prodavat plody more, mezi kterymi dominovaly plechovky velrybiho masa. Odpoledne ale vzdycky vsichni odjeli a zustali jen mnisi v klastere. Vsechno pusobilo zpustle a neudrzovane, ackoli bylo jasne, ze jeste pred nejakymi deseti lety musel byt Kinkazan vzkvetajicim letoviskem. Jeho vzestup i pad ocividne odrazel vzestup i pad velrybarskeho prumyslu, ktery tu mel sve centrum. Rocne se tu lovily stovky velryb nekolika druhu a lov pokracuje i dodnes, pod zastitou vedeckeho vyzkumu (i dnes se v Japonsku vyzkoumaji do konzerv stovky velkych kytovcu), jenze velrybi maso je cim dal tezsi udat. Nejen cizinci, ale uz i vetsina Japoncu je dnes proti lovu velryb (ackoli jsou jinak Japonci schopni snist skoro vsechno), a i kdyz se narodni vlada vsemozne snazi tenhle drive vynosny prumysl nepustit, dostava se uz do situace, kdy pridely nadbytecneho masa rozdava zpatky mezi obyvatele velrybarskych vesnic, protoze jen ti ho bez vycitek jedi. Vlada snazi lov kytovcu vsemozne propagovat, na pevnine pobliz Kinkazanu mu venuje dve muzea. Jedno je pry natolik lobbysticke, ze jsem tam odmitl jit a zaplatit vstupne. Druhe se snazi o kompromisnejsi pohled, ve trech patrech vcetne 3D kina, interaktivnich expozic a original velrybarske lodi s pristupnym interierem prezentuje biologii kytovcu - a reklamu jejich lovu dela natolik v pozadi, ze si to bezny navstevnik ani nemusi uvedomit a nakonec si tu dost mozna i koupi jednu z mnoha nabizenych konzerv velrybiho masa. Tedy pokud tam ovsem vubec nekdo prijde, za cely den jsem byl v muzeu jediny navstevnik. Stejne tak jsem nevidel nikoho ani v mnoha okolnich radoby luxusnich obchodech, ve kterych se znavene postarsi vesnicanky marne snazily udat susene velrybi maso, suvenyry z kostic nebo velrybi penisy.
Aby se jeste zduraznila pochmurna atmosfera tehle zasle slavy, v okoli uz skoro nenarazite na mladeho cloveka. Vsichni odesli do mest, zustali prevazne jen starci a stareny, obcas si tu pripadate jak nekde v zemi zombie. Planovany tydenni pobyt jsem nakonec zkratil na tri dny a docela rad jsem pokracoval v ceste dal na sever...