Orangutani, co jedí šišky a žaludy

Není to sice poetické přirovnání, ale naše studijní lokalita v Batang Toru na Sumatře by se dala připodobnit k obrovské záchodové míse.

 Ze tří světových stran jí obklopují strmé svahy kopců, které ze tyčí do výšky přes 1200 metrů nad mořem. Odsud sem stéká voda v podobě nesčetných potoků a potůčků. Ze severu se ale kopce rozestupují a skalní podloží prudce klesá. Tudy voda odtéká v podobě několika impozantních vodopádů. Střed celého území pak tvoří obrovská mělká mísa, kudy voda jen pomalu proudí nebo stagnuje a hromadí v sobě nejrůznější organický odpad.

Ve výšce okolo 900 metrů nad mořem je ale i na Sumatře poměrně chladno, takže rozklad listí, větví a jiného opadu probíhá pomalu. Kupí se rychleji než jak stačí tlít, a tak v naší centrální kotlině vznikají silné vrstvy nadýchané a vodou nasáklé rašeliny, která se při chůzi prohýbá pod nohama. Stromy jsou tu zakrslé a porostlé mechem a orchidejemi a i z nich jen sálá vlhkost. Les je tichý a nehybný. Nezvyklé prostředí pro orangutany.

Nehostinné horské lesy jsou ale často ty jediné, které se člověk ve své „velkorysostí“ rozhodl divokým zvířatům ponechat. A tak nás zajímá, jak dobře nebo špatně si tady v horách orangutani vedou a jak se dokážou vyrovnat s nedostatkem své obvyklé potravy. Podíl „primátích“ stromů s velkými dužnatými plody totiž od nížin do hor rychle klesá.

Prvním úskalím s výzkumem orangutanů v horách Batang Toru byly jejich nízké počty. Není snadné je tu najít. V prosinci, kdy jsem dorazil, jsme většinu času trávili ne pozorováním, ale hledáním. Výsledek prvního měsíce práce sedmi lidí bylo ubohých 7 hodin pozorování – hodina na člověka. Tenhle problém se ale podařilo vyřešit snadno a rychle. Netřeba si nalhávat, že by kromě mě kdokoli z našich asistentů hledal orangutany proto, že by je zajímalo, co jedí. Stačilo tedy zacílit na jejich priority, zvýšit finanční bonus za dohledání orangutana a navýšit volno mimo prales jako odměnu za každého orangutana, kterého se jim podaří sledovat od rána až do večera.

Teď už si na nedostatek kontaktu s orangutany stěžovat nemůžu – asistenti odcházejí do pralesa o půldruhé hodiny dřív a vracejí se o půldruhé hodiny později než v prosinci, nevrací se hned do kempu, když začne pršet a následují orangutany daleko za hranice naší pohodlné „mísy“, často v dost neschůdném terénu. Ještě teď mám výčitky, že jsem jednoho z nich připravil o jeho bonus, když jsem odmítl pokračovat v pronásledování jednoho z orangutanů za deště napříč hlubokými roklinami s téměř kolmými svahy, kde se vám půda uvolňuje pod nohama při každém druhém kroku. Z několika hodin pozorování se tak rychle stalo několik set hodin pozorování.

Orangutani skoro celý den nedělají nic jiného než že jedí, případně že přecházejí od jednoho stromu, kde jedli, k jinému stromu, na kterém budou jíst. A tak data o jejich potravní ekologii přibývají rychle. V lednu, kdy počty hodin pozorování začaly závratně stoupat, jsem musel poupravit své dosavadní představy o tomhle lidoopovi. Dole v nížinách, v několika málo posledních zbytcích pralesa, se orangutani živí fíky, durianem, mangem, mangostanem, rambutanem a spoustou jiného ovoce. Zdejší horský les jim tuhle potravu nabízí jen zchuda. Zato tu ovšem hojně roste něco jiného – jehličnany.

Při běžné procházce pralesem si jehličnatých stromů ani nemusíte všimnout, protože patří k těm nejvyšším velikánům zdejšího pralesa a jejich koruny ční vysoko nad koruny jejich listnatých sousedů. Ale pokud se podíváte pořádně nahoru – anebo naopak dolů, do opadanky – tak uvidíte, že je tu jehličnanů daleko víc než jak naznačoval první pohled. Žádné borovice a smrky, ale pro nás exotické rody z jižní polokoule (ačkoli jsme ještě na severní polokouli) – Agathis, Darcrydium, Dacrycarpus, Nageia. A pak ještě Gymnostoma, rodinným původem sice listnatý strom, ale vzhledem taky jakoby jehličnan. Všechny tyhle stromy orangutani vyhledávají, nejvíc ale jeden z nich – Agathis neboli damaroň.

Damaroň je bez konkurence nejvyšším stromem horského pralesa, některé mohou mít dobrých 40 metrů. Jejich šišky mají 10-15 centimetrů v průměru, jsou plné bílé pryskyřice a mezi tvrdými hustě natěsnanými šupinami skrývají malá semena, a právě po těch orangutani jdou. Dokáží strávit celé hodiny ve vysokých korunách damaroní, louskají jak veverky jednu šišku po druhé a jakkoli je těžké si to představit, pomocí jazyka a pysků dokonale oddělují malá jedlá semínka od nejedlých šupin, které pak padají z koruny stromů jako velké sněhové vločky. Když orangutan vylouská všechna semena (často doslova do posledního), sní ještě dužnaté střední vřeteno a jde po další šišce.

A když po hodině nebo několika skončí orangutan s louskáním šišek, přejde k dalšímu nečekanému zdroji potravy – k dubu. Zdejší duby jsou buďto stejného rodu jako u nás (Quercus), ale častěji patří k tropickému rodu Lithocarpus, který nese žaludy stejného typu, jenže mnohem tvrdší a navíc ještě uvnitř rozdělené tvrdými septy na nespočet maličkých dílků, mezi které je jedlé jádro rozdrobené. A tak zase přichází na řadu supercitlivé orangutaní pysky a jazyk. Zatímco silné čelisti louskají plody tvrdé jak kámen, jazyk a pysky z nich šikovně vybírají titěrné kousíčky jadérek, aby pak po několika minutách jemné práce, skryté uvnitř tlamy, orangutan vyplivnul všechen dřevnatý odpad a šel po dalším žaludu.

Brzy se ale ukázalo, že pokud mají tu možnost, pak se zdejší orangutani od těch v nížinách zase tolik neliší. V březnu v Batang Toru začaly dozrávat dužnaté plody. Nejdřív Syzigium, potom Camnosperma. Obojí jsou na rozdíl od šišek a žaludů docela dobré i pro člověka, první z nich chutná trochu jako guava, druhý je sladkokyselý (pokud si ovšem podobně jako jiní primáti ovšem do pusy vymáčknete jen jeho dužinu a nedotknete se jeho dráždivé pryskyřičnaté slupky). V tu chvíli jako by orangutani na šišky a žaludy zapomněli a začali se doslova cpát plody, sklízeli je ze stromů jak kombajn. Trvalo to skoro dva měsíce. Teprve na konci dubna sezóna plodů skončila a orangutani se zase vrátili k šiškám.

Ukazuje se tedy, že ani v horách nejsou orangutani až tak jiní, než jak je známe z nížin. I tady potřebují spoustu ovoce. To by mohlo vysvětlovat, proč občas někteří orangutaní z naší „záchodové mísy“ na několik týdnů zmizí. Máme za to, že scházejí do nížin, kam se vydávají za sladkými plody v době, když už byli na šiško-žaludové dietě příliš dlouho. Jenže v nížinách na ně čekají lovci. A co je horší, na nížiny už si brousí zuby developeři. Nejnižší (a tedy i nejcennější) polohy pralesa Batang Toru má v příštích letech zaplavit přehrada...