Oheň
V září bylo Borneo opět zahalené v kouři. Dým z lesních požárů na Kalimantanu a Sumatře se i letos táhl přes moře až do sousední Malajsie a Singapuru. Internet se plnil fotografiemi krvavého úsvitu, kdy slunce přes kouřovou clonu zbarvuje krajinu do děsivých odstínů. Zavíraly se školy a letiště, milióny lidí se léčí s dýchacími problémy a záchranná centra se plní orangutany, kteří se v kouři dusili.
Letošní indonéské požáry ale byly jiné. Sucho, které požáry spustilo, trvalo jen krátce, zhruba měsíc. Před lety by se asi nic zvláštního nestalo. Je pravda, že letos vály poměrně silné větry, kvůli kterým se oheň šířil snáz. Ale to asi k vysvětlení nestačí. Spíš bych řekl, že už se příliš změnila krajina. S odlesněnými povodími horních toků, prořídlými lesy v nížinách a odvodněnými mokřady Borneo a Sumatra vysychají. Nekonečné plantáže palmy olejné, kdy každá palma denně ze země vysaje asi 25 litrů vody, způsobují další pokles hladiny podzemních vod. Zdá se, že dnes už oproti minulosti stačí mnohem mírnější sucha k tomu, aby zbývající indonéské deštné pralesy vyschly natolik, aby mohly hořet. Může to znamenat, že katastrofální požáry už teď nebudou jen záležitostí mimořádných klimatických oscilací El Niňo, že se z nich stane každoroční problém.
Indonéská katastrofa zůstala dlouho v pozadí zájmu světových médií. Jednak jí zastínily ještě daleko ničivější požáry na Sibiři a v Amazonii. A za druhé o ní dlouho mlčela i indonéská média, dost možná v souvislosti s předvolebním závazkem prezidenta Jokowiho, že už víc v Indonésii hořet nebude. Prezident slíbil zatrhnout nekalé praktiky korporací zodpovědných za vznik minulých kalamitních požárů v roce 2015. Požáry jim totiž umožnily rozšířit plantáže olejné palmy, akácií, eukalyptů a kaučuku. Jenže teď se ukazuje, že z 10 palmařských společností, na jejichž koncesích byly od roku 2015 doložené nejrozsáhlejší požáry, nebyla ani jediné udělena závažná sankce.
Několik palmařských a papírenských společností bylo sice zažalováno Ministerstvem životního prostředí a lesnictví, spor ale vždy skončil nanejvýš pokutou. O povolení přišly jen 3 korporace, zodpovědné za požáry menšího rozsahu. Přitom zažalovaných korporací byly řádově desítky a požárů nejméně desetitisíce. Většina společností je tedy v pohodě. A tak není divu, že v úplně stejných koncesích hoří i letos.
Požáry v Indonésii nevznikají samovolně, v období sucha nejsou blesky, které by mohly prales zapálit. Sucho požár umožní, založit ho ale musí člověk. Ve většině případů nevíme, kdo to byl. V týdnu, kdy píšu tuhle zprávu, zatkala policie 185 viníků. Mezi nimi byli zástupci pouhých 4 korporaci, jinak šlo většinou o drobné rolníky, kterým se požár vymknul z kontroly při vypalování území pro založení malého políčka. Vzhledem k tomu, že počet požárů hlášený každým dnem se jen na Borneu pohyboval mezi 3-7 tisíci, zůstává počet odhalených viníků mizivý. Nepřímé důkazy ale ukazují jasným směrem. 80 % vyhořelého území má být totiž přeměněno v plantáže. Přitom existující plantáže ve stejných koncesích nehořely, což nasvědčuje tomu, že korporace mají nezbytné prostředky k prevenci a kontrole požárů na pronajatých pozemcích. Dokonce i vládní úřad, Agentura pro zmírnění katastrof, považuje tato čísla za důkaz toho, že jsou mnohé z požárů zakládány účelově, s vidinou následného založení plantáže.
Indonéská vláda se ale postavila na stranu korporací a odmítla publikovat data o vlastnictví pozemků, na kterých požáry vznikly.
Plantážnické společnosti tak chrání před kritikou a tlakem mezinárodní veřejnosti. Vláda tím porušuje nařízení nejvyššího soudu, které jí zveřejnění těchto informací nařizuje. Mezitím jeden z významných malajsijských politiků prohlásil, že malajsijské a singapurské společnosti, které v Indonésii vlastní koncese, jsou za požáry spoluzodpovědné a malajsijská vláda už málem zahájila jejich vyšetřování. To však bylo zastaveno a Malajsie nakonec pouze nabídla Indonésii pomoc při hašení, což Indonésie odmítla.
Nyní pomalu přicházejí deště. Počet požárů klesl z tisíců na "pouhé" stovky každý den. Začínáme počítat škody. Respektive to dělají obě strany a výsledky se různí. V mediálním prohlášeni indonéské vlády, nazvaném “Indonesia sets global example on fighting forest fires”, se píše, že za prvních 9 měsíců bylo v Indonésii registrováno jen 2400 požárů (zatímco NASA jich hlásila zhruba dvakrát tolik každý den) a že to bylo o 32 % méně než v loňském roce, který nebyl považovaný za katastrofální. Je pravda, že celková ztráta lesa byla letos vzhledem k obrovskému počtu požárů poměrně malá – “jen” zhruba 5000 km2, tedy méně než pětina oproti roku 2015. Do toho čísla ale nejspíš nejsou zahrnutá území, která vyhořela podruhé nebo potřetí.
Pochopitelně, že čím víc lesa vyhořelo minule, tím méně ho může vyhořet tentokrát. Jenže opakované požáry jsou ve skutečně daleko ničivější a ve svém důsledku vedou k tomu, že prales, který napoprvé prostě jen vyhořel, už napodruhé nebo napotřetí opravdu zmizí.
Jakkoli je situace zlá, zprávy z naší Zátoky nosatých opic jsou vlastně docela dobré. I v Balikpapanském zálivu hořelo a oheň překonal i hranici rezervace Sungai Wain. Tentokrát ale byly protipožární hlídky připravené mnohem lépe než v roce 2015, kdy v zálivu vyhořelo zhruba 20 % nejcennějšího území. Letošní požár byl detekovaný včas, a i když jeho hašení trvalo zhruba dva týdny, přišli jsme nakonec jen o 20 hektarů sekundárního lesa. Na kontrole požárů se tentokrát kromě organizace ProNatura, která spravuje rezervaci Sungai Wain, podílelo i několik korporací, a to kromě lesařských společností dokonce i jedna hnědouhelná. Pomáhaly s hašením požáru v Sungai Wainu a podařilo se jim uhlídat požáry ve svých koncesích. To je velký rozdíl oproti roku 2015, kdy například firma Wilmar očividně podpořila místního spekulanta s pozemky, aby vypálil prales v širokém okolí překladiště palmového oleje, kde měl Wilmar v plánu vybudovat rafinerii. Tehdy korporace požár ignorovala po celé dva měsíce, kdy ho mohli manažeři Wilmaru pozorovat přímo ze svých oken.
Nadějné zprávy mám i z Jávy, kam v poslední době jezdím pomáhat s výzkumem nočních poloopic outloňů na drobných plantážích v okolí vesnice Cipaganti. I tady začalo hořet, na velmi nepřístupném svahu v přírodní rezervaci nad vesnicí. Vítr oheň rychle šířil nahoru po svahu. Bylo až neuvěřitelné, že i v tak náročném terénu, a navíc v noci se vesničané z Cipaganti společně se zaměstnanci rezervace a s asistenty výzkumného projektu okamžitě zmobilizovali a začali v lese prosekávat protipožární bariéry. Do rána se jim podařilo oheň izolovat a druhy den ho pak policie a armáda chemickými prostředky uhasily.
Další doklad toho, že tam, kde se příroda aktivně chrání nebo třeba i jen zkoumá během každodenní rutinní práce, je celá komunita daleko líp připravená čelit podobným katastrofám.
Tam kde působí ochranářské organizace a kde probíhají reálné ochranářské snahy, se tedy s ohněm bojovat daří. Stoupá připravenost, tlak veřejnosti i spolupráce. Ale kdekoli se ochrana přírody omezuje jen na zelenou propagandu, tam se situace s požáry dál zhoršuje. Co tedy můžeme dělat, je vytrvat v podpoře ochranářských organizací a zachovat i tlak na korporace a vládu. Evropa by například po zkušenostech z letošního roku měla striktně trvat na svém rozhodnutí nepovažovat palmový olej za obnovitelné palivo, protože je jasné, že i dnes expanze palmových plantáží probíhá na úkor vypáleného deštného pralesa.
Z Cipaganti jsem si, ale odnes i jednu znepokojivou zkušenost, a to z pozorování outloňů. Ti se totiž letos chovají jinak než v předchozích sedmi letech, kdy tu byli zkoumáni. Přestávají se v noci pohybovat. Zdá se, že najednou mají menší domovské okrsky, velkou část noci prospí a během své zkrácené noční aktivity někdy jen přejdou z jednoho bambusu na druhý, ve kterém se uloží k dalšímu spánku. Asi i méně jedí. Zdá se, že je na ně zima. V období sucha nejsou na obloze mraky, během dne tedy panují vedra, jenže v noci je naopak chladno.
Pokud bude krajina vysychat, může to mít pro outloně a řadu dalších zvířat katastrofální důsledky. Zvláště tady na Jávě, ale i jinde v Indonésii, kde je příroda čím dál víc zatlačovaná do vysokých horských poloh. Pokud tu kvůli změnám krajiny a klimatu takto poklesnou noční teploty, může se docela dobře stát, že už pro ně ani tato poslední refugia nebudou k žití.