Návrat
čtvrtek 19. srpna 2010
Tuhle posledni zpravu z Indonesie pisu uz v Cechach, kde jsem ale vlastne jen na otocku, nez se vratim zpatky do Asie (na konferenci do Japonska). Jak uz je to pravidlem, posledni tydny v Indonezii byly ve znameni stresu a nestihani, takze i kdyz se delo opravdu hodne veci, zustaly tak nejak nezaznamenane...
Kdyz jsem vloni do Balikpapanskeho zalivu prijel, zacala uz provincni vlada se stavbou mostu pres ostrov Balang a vyhlidky na silnici kolem celeho zalivu vyvolaly to, ze podel pobrezi zacaly bujet staveniste novych tovaren jako houby po desti. Vladni urady i nevladni organizace o tom budto nevedely nebo vedet nechtely, rybari uz davno rezignovali na jakekoli protesty a korporace mely plnou volnost k tomu chovat se jak na Divokem Zapade. Za posledni rok se toho stacilo hodne zmenit – da se rict ze k dobremu, ale ne k prijemnemu. Z prace v zalivu, ktera kdysi zacala jako pohodovy vyzkum opic, je uz ted tvrdy a bezohledny boj a vysoka politicka hra. Behem poslednich mesicu se dostala ochrana Balikpapanskeho zalivu do popredi zajmu jak mistni vlady, tak i obcanskych sdruzeni – zasluhou lidi jako je Yulita, Rahmina, Gaby a mnoho jinych, ale v první rade diky praci tymu Darmana, Aliho a Bedula, kteri zaliv kazdy mesic objizi a rozesilaji pak mym prostrednictvim vsem ostatnim zpravy o tom, co se na pobrezi prave deje. Stavebni spolecnosti, plantaznici i ilegalni drevari tim prisli o nejvetsi vyhodu – totiz o to, ze nikdo nevedel o tom, co v zalivu provadeji. Darman, Ali a Bedul budou v monitoringu pokracovat i po mem odjezdu, maji uz myslim dost dobrou prupravu na to, aby sami zvladali pracovat samostatne.
Ale i kdyz je patrolovani v terenu nezbytny zaklad, ktery vlastne vsechen zajem o zaliv odstartoval, o budoucnosti zalivu se rozhoduje na uradech. Jestli se nakonec zaliv podari zachovat anebo ne bude v prvni rade zaviset od uspechu kampane a politickeho vyjednavani. A to je hodne osemetna zalezitost. Zlomovym bodem v kampani pro zachranu zalivu bylo zapojeni Yulity a jejiho konsorcia, ktere sdruzuje vetsinu dulezitych vladnich i nevladnich skupin, ktere se v Balikpapanu venuji zivotnimu prostredi. V tom je Yulitina sila – ale i slabost. Yulita zorganizovala nekolik workshopu, kde spolu s ostatnimi velmi otevrene kritizovala planovane podnikani v zalivu, jako most pres ostrov Balang a silnici kolem zalivu, a se stejnou vervou pak o podobnych tematech mluvila na osobnich schuzkach s vladnimi uredniky od kancelare starosty az po ministra zivotniho prostredi. Jenze to vsechno pouze pokud slo zatim jen o planovane podnikani. Jakmile doslo na investice, ktere uz byly zajistene, vladni urednici Yulite brzy pristrihly kridla i jazyk. Tohle uz zkratka nebyla jen takova drza polemika o vysnenych investicich – tady uz slo o opravdove penize!
A protoze vladni urednici jsou take cleny Yulitina konsorcia, ma kazde vyjednavani tendenci skoncit ve chvili, kdy se objevi investor. Nadeje pak stoji na „cistych dusich“ bez zavazku a bez kontaktu, plnych idealu – treba na studentech mistni pravnicke fakulty, na nekolika zacinajicich novinarich, nezavislych vyzkumnicich a na par vyjimecne odvaznych vesnicanech jako je Darman, ktery se z obycejneho rybare postupne transformuje na zaniceneho aktivistu. Klicova otazka je ted ovsem ta, jak dulezitou roli jsem vlastne v tehle siti lobbystu hral ja. V idealnim pripade uz by ted ta role prilis klicova byt nemela, tak aby cely system mym odjezdem prilis neutrpel. Tech osm mesicu, po ktere ted budu mimo Indonezii, je tedy vlastne takovym testovacim obdobim. Pokud za tu dobu provincie nesezene penize na stavbu mostu a silnice, mesto nevyda povoleni na zbudovani zadne dalsi tovarny a jednani o statusu chraneneho uzemi pro horni cast zalivu neustrnou na mrtvem bode, budu opravdu spokojeny...