Na sever
úterý 26. října 2010
Tuhle japonskou zpravu uz pisu doma v Teplicich. Mam uz za sebou posledni usek cesty, a to za nejsevernejsi populaci opic vubec, na poloostrov Shimokita, zhruba ve stejne zemepisne sirce jako je Balkan. Na sever uz jsem cestoval autostopem, coz je prekvapive snadne, pokud se vzdalujete od vetsich mest a dalnic. Ridici zastavuji s tim, ze je v Japonsku stopovat hrozne tezke, protoze prece stopari nikdo nezastavi. A pak se vas velmi ochotne ujmou a zavezou vas kam je potreba (i kdyz casto maji ve skutecnosti v planu jet nekam jinam) a tam vas vetsinou behem deseti minut vezme dalsi ridic s tim, ze se prece v Japonsku stopovat neda, protoze zadny ridic stopari nezastavi. Za celou dobu jsem pri silnici jineho stopare nepotkal.
Ani na Shimokite temer nejsou mladi lide, vsichni se odstehovali do mest. Takze i zdejsi rybarske vesnice vypadaji jak v risi zombie, kde site tahaji starci, a jejich ulovky pak svazeji a tridi snad stolete shrbene stareny. Jeden z mala mladych lidi, ktere jsem tu potkal, se me velmi zahy ujal, takze do terenu jsem pak mohl vyrazet z domaciho zazemi. Byl to byvaly marinak, slouzil v americke armade a mel k tomu naprosto prilehave jmeno – Nagasaki. Na rozdil od Sovetu v Cechach Americani v Japonsku zustali a na Shimokite maji svoji zakladnu. Nagasaki byl ve Spojenych Statech na vycviku, o cemz vypravel historky jako z akcniho filmu. Ve svych laboratorich pry americka armada chova krizence vlku se lvem (videl bych to na nejakou hodne krvelacnou psi rasu) a taky desive pirane, jejichz krmeni bylo pry pro japonske vojaky zivotnim zazitkem.
Tak jako i jinde na severu Honshu, makaku na Shimokite neni nijak zvlast moc a neni uplne snadne je najit. Nastesti maji nektere z opic na krku obojky s vysilackami. Nasadili jim je primatologove z University v Kyotu, kteri je tak muzou kdykoli dohledat pri sve obcasne (spis jen ojedinele) navsteve. Prijimace ma u sebe forograf Shiro, pritel rodiny Nagasakiu. Predstavil se mi s tim, ze pry je nejlepsim fotografem sveta (jeho fotky opic a serau se mi ostatne vazne dost libily, Shimokita na nich vypada mnohem lip nez ve skutecnosti). A i opice znal vazne dobre. Dohledali jsme je behem ani ne hodiny, na serpentinach silnice, ktera byla kvuli neustalym sesuvum pudy uzavrena, takze ji ted opice maji samy pro sebe. Deli se o ni vlastne jen s Shirem, ktery prohlasil, ze jeho auto neni jen tak obycejne auto a vsechny zakazove tabule a zavory objel. Shiro me v lese nechal s mapou, na ktere mi proskrtal veskere utesy a strme svahy, ktere jsou pry nebezpecne a kam pry nesmim. Pote, co jsem se spolecne s makaky horko tezko vydrapal na jeden s tech nezaskrtnutych svahu, ktery je pry OK, ani uz me ostatne nenapadlo o tech zaskrtanych uvazovat.
Nastesti i opice byly ukaznene a pohybovaly se ten den uz jen po povolenem uzemi. Pred spankem se pak rozptylily do korun kastanovniku, kde se cpaly jedlymi kastany (i tady je to jejich zakladni podzimni potravina). Mezi makaky se prohanela ctyrclenna rodinka veverek poletusek malych , ktere si spolu hraly ve vetvich kryptomerie a co chvili preplachtily na svych letacich blanach z jedne vetve na druhou. A dole pod stromy odnekud zpod skaly vylezl jezevec japonsky, ktery prohledaval hrabanku nejakych 20 metru ode me, aniz by mi venoval jakoukoli pozornost.
Pomalu se smrakalo, opice zacaly vylezat vys po svahu a svolavat se navzajem kontaktnim houkanim. To uz jsem jim ale ocividne zacinal vadit. Cely den se nechaly trpne pronasledovat, ale ted v noci nejspis chtely mit trochu soukromi. A tak se najednou v modravem pritmi objevil mohutny alfa samec, s rudym oblicejem, ocividne nabuzeny poradnou davkou testosteronu a s pusobivou hrivou dlouhe zjezene srsti na ramenou. A zacal proti me chrochtat a stekat. Netrvalo dlouho a pridal se k nemu i druhy skoro stejne majestatni samec, a treti, a ctvrty. To uz jsem byl dost nervozni a zacal jsem pomalu couvat dolu ze svahu. A samci si dodali odvahu a od hrozeb presli k vypadum. Velmi organizovane me obemkli ze tri stran, takze k ustupu mi zustalo jen hodne malo prostoru.
Osvedcena strategie odvraceni opiciho utoku, tedy shrbit se a pomalu se vzdalovat, uz nefungovala. Naopak, na muj ustup vsechny ty nadrzene opice cekaly, aby me pri nem mohly zmasakrovat. Vzal jsem do ruky klacek, cemuz nastesti vsichni velmi dobre porozumeli. Ale i oni meli svoji taktiku. Svah byl porostly spoustou naklonenych stromu, po jejichz kmenu se opice pohodlne dostane nad moji hlavu, do pozice primo stvorene ke krvavemu utoku. Timhle me uz opravdu vydesili. Sledovat pri ustupu v poloseru ctyri opice utocici v trojrozmernem prostoru uz zacinalo byt nad moje orientacni schopnosti. Vzal jsem druhy klacek do druhe ruky, cemuz taky vsichni ctyri samci moc dobre rozumeli. Jenze se k nim zacaly pridavat dalsi opice, ted uz i samice a mladez, a kdyz uz jich po me slo sedm, bylo uz opravdu zle. Bezel jsem po svahu pozadu, klopytal a machal tema dvema klacky. Samice a mladez se postupne vzdavali, ale to ctyrclenne komando samcu po me slo dal a bylo cim dal rozlicenejsi. Trochu je zchladilo to, kdyz jsem jednim z tech dvou klacku hodil po jejich vudci a trefil ho primo do hlavy. To na okamzik vsechny ctyri zastavilo, ale jenom na chvili, a sli dal po me. Jak jsem pozdeji zmeril, pronasledovali me “jen” 116 metru, ale v tu chvili mi to pripadalo byt nekonecne. Zastavili, az kdyz jsem prosel brankou v dratenem plote, ktera ohranicovala mistni farmu. To nejspis opicaci brali jako hranici lidskeho teritoria a tak i kdyz by pro ne nebyl problem ostnaty drat prekonat, zustali za nim a jejich siluety uz jen sledovaly, jak mizim z dohledu dole v udoli.