Michal - Rok zpět

pondělí 7. ledna 2008

Na začátek bych vám rád přiblížil, jak se obyčejný člověk jako já vůbec dostane na záchranou stanici až do daleké Indonésie:

Před více než rokem jsem se tehdy ještě jako pracovník zoologické zahrady poprvé setkal se Standou Lhotou - mladým, nadaným a úspěšným přírodovědcem přednášejícím o jeho prvním výzkumném roce v Indonésii. Zmínil se tehdy mimo jiné i o pralese v Sungai Wain a o nedaleké stanici Kawasan Wisata Pendidikan Lingkungan Hidup (doporučuji použít jako jazykolam, příště budu používat radši jen zkratku), v podstatě záchranně - zoologická stanice. Co mě však zaujalo samozřejmě nejvíce - zmínil se o možnosti dostat se na tuto stanici jako dobrovolník! Hlavou se mi tehdy prohnaly všechny mé sny a představy o pralese! Místo, kde je spousta a spousta zelených stromů, kvetoucích kytek a hlavně divokých zvířat a k tomu široko daleko žádný člověk, který by rušil mé rozjímání.

Wow!;) Ne, nebojte, nemám averzi vůči lidem - fakt nee. Jen nemám rád. když mě někdo ruší pozorování. Bydlím na samotě mezi lesy, kde zajít do lesa je jednodušší než zajít kamkoliv jinam. Les doopravdy miluji a prales byl mým snem už od malička. "Já chci do pralesa a na dva roky!" povídám. Blázen! Možná si říkáte … Ale rád bych citoval mého oblíbence Jana Wericha: "Každý musí být tak trochu blázen, aby přežil tenhle bláznivý svět." A já považuji z různých důvodů dva roky na tuhle práci jako perfektní čas. V neposlední řadě jsou tu i čistě zištné důvody jako získání cenných zkušeností a kontaktů, které pak využiji po návratu.

Samozřejmě takhle by sem mohl téměř každý, ale tak lehké to není. První metou byl souhlas Standy jako zkušeného člověka, bez jehož doporučení bych se asi nikdy opravdu nerozhodl sem jet. To jsem vzhledem ke svým zkušenostem s prací se zvířaty a velkým zapálením pro věc dostal. Následovaly ty nejdůležitější osoby: zakladatelka a velký stínový šéf stanice a člověk, který se nejvíce zasloužil o zachování pralesa a vytvoření chráněného parku v Sungai Wain, následně také Ali, která se již třetím rokem stará o běžný chod stanice. Díky Standovu doporučení mi na mé přání obě předběžně kývly, ale i tak si mě z důvodu svých špatných zkušeností s dobrovolníky průběžně celý rok oťukávaly.

Následoval rok příprav. Tajně jsem doufal, že se mi na cestu podaří našetřit, což se ukázalo jako nepříliš možné vzhledem ke všem změnám, které to obnášelo, cestám sem a tam po republice, také měsíci a půl tréninku s medvídky v ústecké zoo a dalším náležitostem. Začal jsem také chodit k jediné učitelce indonéského jazyka v Čechách paní Zorici Dubovské. Naprosto úžasná paní! V mých představách jsem ji viděl jako pravou Indonésanku: drobná, temperamentní, s vysokým hlasem a rychlou mluvou. Vůbec to byla skvělá paní, která mě vždycky něčím překvapila. Při jedné z našich posledních hodin přišla s učebnicí khmerštiny a povídá, že by se nejradši narodila ještě jednou, aby se mohla naučit také tenhle úžasný jazyk. Musím podotknout, že v té době ovládala, co já vím: sanskrt, indonéštinu, něco arabštiny a ještě nějaké další jazyky. Měla za sebou spoustu lingvistické práce, nějaké ty učebnice a mnohé další. Nakonec vám prozradím, i když vím že se to nedělá, že jí bylo již 81 let!

Dalším velmi důležitým bodem cestování do těchto krajin je očkování a antimalarika. Tyto položky byly velmi velkým průplachem mou malou peněženkou, ale jet sem bez toho bych si nerisknul. Nutno podotknout, že je třeba dávat pozor na to, kdy antimalarika kupujete: já používám kombinaci Delagil a Paludrine a ten druhý se objednává z Německa a chodí sem asi měsíc. Já, netuše této informace, v klidu přišel do lékárny dva týdny před odjezdem, kde sem byl nemile překvapen zprávou, že není a možná přijde 23.10. což bylo dva dny před mým odjezdem. Naštěstí došel včas!! Velkou otázkou pro mě bylo, co si vzít a co si nevzít s sebou. Je to samozřejmě jiná země, jiná kultura, jiné velikosti oblečení, jiné jídlo a jiný styl života. Co by mi chybělo? Co se naopak dá sehnat i tam? K tomu jste omezeni velikostí zavazadla a letištními pravidly. Nakonec jsem vybral podle mě ty nejdůležitější věci:

Mačeta - nějak se tam dostat musím, ne?! Co když tam nejsou ani cesty???:D

Foťák - moje pravá ruka, byl jsem obrovsky nadšen, když jsem dva týdny před odjezdem sehnal svůj oblíbený typ a utratil jen polovinu plánovaných výdajů na  fotoaparát.

Notebook - moje pravá logicky myslící hemisféra mozková, úložné místo pro všechny fotografie a data a poslední čtyři měsíce doma jediné místo, kde jsem měl své věci opravdu na jednom místě.

Kalhoty - na mnoha věcech co se oblečení týče moc nezáleží, dají se lehko sehnat i tam, ale na kvalitních kalhotách podle mě velmi, tak jsem si pro ty své zašel do armyshopu. Prodejce mi zaručil, že přesně tyhle nosily Američané ve válce ve Vietnamu. Mno, přehlédneme-li některé nepacifistické aspekty, myslím, že to bude to, co potřebuji.

Pořádnou pláštěnku, žďárský pytel, sluneční brýle, čaj od kamarádky, polštářek od mamky, oblíbené tričko, jiné oblečení, zásobu B-komplexu a pár dalších drobností.