Krize z horší i z lepší strany
Projekt Pesisir Balikpapan se dostal potíží. K celkově nepříznivé situaci ochrany přírody v Indonésii se v našem případě přidaly ještě finanční těžkosti. Našimi nejštědřejšími sponzory byly a stále jsou zoologické zahrady v Česku, jinde v Evropě i v Asii. Jenže ani zoo na tom nejsou nejlíp a fondy, kterými disponují, jsou nejisté.
Závisí na úspěšnosti fundraisingových kampaní a na řadě dalších faktorů. Dva z nejštědřejších fondů, díky kterým nás v předchozích letech evropské zoo financovaly, přestaly existovat, a náhradu za ně jsme zatím nenašli. Hodně naděje jsme vkládali do oslovování různých českých firem, jenže spousta úsilí řady lidí přinesla jen pramálo ovoce… Několik posledních měsíců jsme ochranu Balikpapanského zálivu financovali především díky drobným i větším příspěvkům soukromých dárců, ale i tak se projekt Pesisir Balikpapan postupně začal propadat do dluhů. A tak můj letošní návrat do Indonésie byl ve znamení velmi nepopulárních kroků – snížení rozpočtu a ukončení většiny našich dosavadních aktivit. Nebylo jasné, zda projekt vůbec přežije.
Má to ale něco do sebe, zažít si podobnou krizi. Je to dobrá zkouška odolnosti a motivace našeho indonéského týmu, který už po několik týdnů pracuje v podstatě na dobrovolné bázi. To je největší problém pro Darmana, který má na starost jednu z klíčových složek programu – sledování situace v terénu. To zahrnuje náklady, kterým se nelze vyhnout. Pronájem lodi, palivo, plat druhého lodníka a příspěvky informátorům. Ale alespoň na pár měsíců jsme cestu našli. Aby mohl pokračovat s prací v terénu, začal Darman asistovat výzkumníkům, fotografům a nově založené turistické agentuře Hope Balikpapan Ecotourism. Nejprve tak do Balikpapanu přijeli dva čeští fotografové dokumentovat kahau nosaté i únik ropné skvrny, minulý měsíc jsme do zálivu pro změnu vozili turisty, tento měsíc to bude studentská expedice zkoumající dugongy a v říjnu se do Balikpapanu vrací můj první indonéský student Alex, který tu bude pozorovat ptáky. Při všech výjezdech do zálivu má Darman příležitost i nadále dokumentovat stav pobřeží, tak jako to dělal v předchozích letech. O tom, co se v zálivu děje, tedy zatím máme dobrý přehled.
Jenže to, že víme, co se v zálivu děje, že někdo kácí a vypaluje prales nebo že buldozery zavážejí mangrovy zemí, to samo o sobě ještě nestačí. Rozhodnutí o osudu pralesa nepadají v pralese, ale na úřadech. Navzdory romantické představě o práci někde v džungli se většina ochrany přírody děje v kanceláři. Tam pracuje i většina našich indonéských zaměstnanců a právě v jejich případě jsem měl z finanční krize největší strach.
Environmentální právní agentura JAL, kterou jsme před dvěma lety založili právě kvůli Balikpapanskému zálivu, si brzy našla nové klienty a začala se věnovat novým případům. Stále ale se zbytkem týmu sdílí stejnou kancelář. Pokud tedy jde o radu, jsou k dispozici i nadále. A navíc se starají o novou krev. Naše kancelář je i nadále plná mladých studentů z právnické fakulty, stále plných optimismu a ideálů, hledajících svoje první pracovní zkušenosti. Jeden z nich, Rinto, se narodil ve vesnici Mentawir přímo v zálivu a zdá se, že na svůj původ nezapomíná. Při jedné z loňských environmentálních demonstrací ho policie při zatýkání stloukla do bezvědomí, zájem o ochranu přírody z něj naštěstí nevymlátili.
Po mém příjezdu do Balikpapanu jsem svolal celou naší kancelář k poradě. Snažili jsme se najít cestu, jak bez peněz přežít. Jednání bylo rozpačité, nikdo z členů týmu sice z programu neodstoupil, ale na druhé straně bylo jasné, že většina z nich bude jen se založenýma rukama čekat, až plat začne znovu chodit. Hamsuri, stávající koordinátor celé skupiny, ostatní vyloženě nabádal, aby nepracovali, dokud nedostanou zaplaceno. Říkal tomu profesionální přístup. Hamsuri navrhl založit novou organizaci, která by si mohla hledat peníze i jinde.
Bylo jasné, že nová organizace má být nástrojem jeho kariéry, podobně jako právnická agentura JAL umožnila hvězdný vzestup jejímu řediteli Harymu. Nicméně organizaci jsme založili a nazvali ji Oikos Nusantara. Když se hlasovalo o jejím novém řediteli, počítalo se s Hamsurim jako s jediným možným kandidátem, nejstarším a nejzkušenějším. Jenže mimo veškerá očekávání došlo k revoltě. Nebyl jsem jediný, kdo byl s Hamsuriho „profesionálním přístupem“ nespokojený. Novým ředitelem byl zvolen nejmladší z nás, dvacetiletý Rinto. Rinto ode mě nikdy žádné peníze nedostával. Byl vybrán s nadějí, že snad jen nová generace přinese celému týmu tu správnou motivaci.
O týden později jsme svolali zástupce mnohem širší komunity mladých aktivistů, kteří s naší kanceláří spolupracují na kampaních a šíření povědomí o Balikpapanském zálivu mezi širokou veřejnost. Forum za záchranu Balikpapanského zálivu, které všichni dohromady tvoříme, bylo po několik let nejpočetnější silou místního ekologického hnutí. Pro akce a demonstrace v ulicích dokázalo Forum zmobilizovat vždy desítky studentů a dalších mladých lidí. Postupem času se Forum stalo důležitým hráčem na místní politické scéně, poprvé v historii města prosadilo zamítnutí příliš benevolentního dokumentu zhodnocení vlivu developerského projektu na životní prostředí a na úřadu guvernéra podalo návrh o vyhlášení Balikpapanského zálivu provinční přírodní rezervací. Jenže vzestup na politickém nebi šel ruku v ruce se ztrátou podpory širokých mas. Dokonce i během nedávné ropné havárie před pár týdny představovalo Forum během čištění pobřeží jen hrstku lidí ztracenou v davu dalších dobrovolníků. Jako by se někam vytratilo počáteční nadšení a ideály. Koordinátor Fóra, dobrosrdečný rybář a zkušený aktivista Mappaselle, ze své funkce nakonec odstoupil.
Připadal si už příliš starý na to, aby dokázal vyburcovat davy horkokrevných mladíků. A tak i tady přišla na řadu nová generace – novým předsedou Fora se stal jiný ze studentů právnické fakulty, Cuyu. Hnutí za záchranu Balikpapanského zálivu je teď tedy po letech opět plně v rukou mladých lidí a nezbývá než doufat, že se s nimi vrátí i nová energie.
Nakonec tu ještě máme naše učitele. Jsou dva, Anna a Maulana. Vlastně měli být tři. Třetí učitelkou měla být Intan, velmi motivovaná mladá žena z městečka Penajam. V minulosti nám pomáhala už několikrát a teď si začala připravovat vlastní program práce s dětmi v rybářských vesnicích na předměstí Penajamu. Společně s Annou jsme ji letos navštívili, abychom se domluvili na detailech. K rozhovoru se nenápadně přidala i její matka, která zprvu jen v rohu poslouchala. Když už to vypadalo, že začínáme plánovat něco zcela konkrétního, vložila se matka do hovoru a začala ze sebe chrlit jeden důvod za druhým, proč není Intan pro takovou práci vhodná a proč by to měl dělat nikdo jiný. Intan se sotva zvládala bránit slzám. Bylo jasné, že jí matka zakázala pracovat dobrovolnou práci, bude si muset hledat něco lépe placeného. Nebylo to poprvé, co někdo kvůli zákazu ekonomicky smýšlejících rodičů skončil s prací pro ochranu přírody, ale bylo hodně smutné být přímo u toho.
Zbyli tedy naši dva původní učitelé, Anna a Maulana. I jejich program jsme museli hodně zredukovat. Odvolali jsme veškeré aktivity na školách ve městě Balikpapanu. Tam je přeci jen nevládních organizací hodně a ekologické výchově se tu věnují i jiní. Tak jsme skončili i několikaletou spolupráci s centrem ekologické výchovy KWPLH, kde Maulana poslední tři roky trávil většinu víkendů a svátků. Stejně tak Anna přestala navštěvovat většinu škol a necháváme si jen dvě mateřské školky, jednu základní školu a dvě střední školy v nejodlehlejší části zálivu, kde je environmentální výchovy potřeba nejvíc. Školy jsme vybrali tak, aby odrážely to, kam většina dětí postupuje. Bude tak možné pracovat se stejnými dětmi po léta, od mateřské školky přes základní a střední školu až na univerzitu v Balikpapanu, kde studuje i Cuyu nebo Rinto, který pochází ze stejné vesnice a prošel stejnými školami.
S Maulanou to v jednu chvíli vypadalo, že spolupráci rozvážeme úplně. Opustili jsme nejen KWPLH, ale i všechny školy v Balikpapanu, na kterých doteď působil. Maulana zvažoval, že se z Balikpapanu na čas odstěhuje a vrátí se do Samarindy, odkud pochází. Naštěstí na něho ale v posledních týdnech zapůsobilo několik českých turistů, které Ma
ulana v zálivu doprovázel. Po dlouhém odmítání působení v komerční sféře se nakonec nechal „zlomit“ a zažádá si o licenci profesionálního turistického průvodce. Bude pracovat pro agenturu Hope Balikpapan Ecotourism a bude mít na starost ekoturismus v Balikpapanském zálivu i v širším okolí. Snad mu turismus časem vydělá na živobytí a nebude tak odkázaný na nejisté peníze ode mě.
Na finanční krizi se tedy můžeme podívat i z lepší strany. Náš tým prošel zkouškou odolnosti a to, že nedostatek peněz přežíváme bez větších personálních ztrát, je vlastně obrovský úspěch!
Úvodní foto: Darman