Kahau nosatí
sobota 14. listopadu 2009
Po trech mesicich pobytu v Indonesii se konecne dostavam i k planovane praci s kahau nosatymi! Vloni se nam v tom smeru podarilo stihnout vlastne jen jednu vec, a to zmapovat vyskyt kahau v celem zalivu a odhadnout jejch pocetnost. Ukazalo se, ze zdejsi populace asi 1400 opic je jednou z sesti nejvetsich znamych populaci na Borneu. Dal jsme se ovsem nedostali, nase snahy habituovat (navyknout) opice na pozorovatele z lodi pri brehu reky ztroskotaly, nemluve o pokusech navyknout je na pesiho pozorovatele uvnitr mangrovu. Konec koncu, habituovat a soustavne pozorovat kahau nosate v mangrovech se zatim nepovedlo ani nikomu jinemu. A ani nase letosni vyhlidky na habituaci nejsou prilis ruzove, protoze zrejme potrva hlavni duvod lonskeho neuspechu. Totiz to, ze me od pobytu s opicema v jednom kuse odvadely ochranarske zavazky v jinych castech zalivu i na vsech moznych uradech v Balikpapanu a v Samarinde. Takze, kdyz uz by to kahau treba i vzdali a zacali nasi lod konecne ignorovat, tak vzdycky dostali cas na to, aby si na nas behem par dnu zase odvykli. Jak to vyjadrila jedna primatolozka, nase pravidelne odjezdy z lokality kahau presvedcuji o tom, ze nad nami “vyhravaji” a ze kdyz nas nekolik dni nenechaji se k sobe priblizit, tak nakonec vzdycky odjedeme. Asi jim nedochazeji vsechny souvislosti :-)
Letos to vypada tak, ze se do mangrovu i pri nejlepsi snaze dostanu tak dvakrat do mesice, tyden s Alim a tyden s Bedulem. Takze si ani tentokrat nedelam zadne nadeje na navyknuti opic na pesiho pozorovatele. Ale protoze habituace opic vzdycky probiha metodou pokus-omyl, snazime se poucit z nekterych lonskych chyb v nadeji, ze je pak navykneme aspon na pozorovatele v lodi, coz je mnohem snazsi. I kdyz to znamena, ze je tim padem budeme moct pozorovat jen dve hodiny odpoledne a dve hodiny rano, dokud jsou u brehu reky, kde kazdou noc prespavaji. Jakmile se vzdali hloub do mangrovove baziny, jsou uz mimo nas dosah. To nam nedava moc prostoru k detailnimu vyzkumu, ale mohlo by to ale stacit k popisu jejich populacni a socialni struktury a domovskych okrsku. Neni to sice moc, ale popravde receno, vyzkum v tuhle chvili neni tou nejvetsi prioritou, je to pro me spis moznost odreagovat se od deprimujici ochranarske prace a nabrat novou energii. Bez toho by se tu fakt nedalo fungovat!
Takze se tedy snazime vyvarovat lonskych chyb. A jedna z nich byla zrejme moje urputna snaha habituovat hlavne ty opice, ktere ziji v tom nejodlehlejsim mangrovu daleko od brehu. Zdejsi mangrovy totiz tvori nekolik kilometru siroky pas od otevreneho morskeho pobrezi az po pevnou pudu. A zatimco na jejich pevninske strane jde o pomerne bohaty porost nekolika ruznych drevin, ktere kahauum poskytujou nejednu potravni prilezitost, primorska strana mangrovu je v jistem smyslu zelena poust, tvorena casto jen jednim druhem korenovniku (Rhizophora apiculata), kde opice nenajdou ani jediny pozivatelny plod a krome mladych listu korenovniku tu pro ne neni k snedku skoro nic. Tim padem bylo tak trochu zahadou, na cem tu vlastne prezivaji.
Po roce snahy se zrejme tuhle zahadu podarilo poodhalit – zda se, ze kahau ve skutecnosti v primorske rhizophorove zone mangrovu dlouhodobe neprezivaji, pouze ji obcas navstevujou. Jsou to dost pohyblive neteritorialni opice a prejit behem nekolika dni treba i nekolik kilometru siroky pas mangrovu pro ne neni problem. Zacina se ukazovat, ze nakonec nejspis vsechny tlupy kahau travi podstatnou cast casu na pevninske strane mangrovu, kde maji moznost zivit se jak v zaplavovane bazine, tak i v jinych typech lesa na pevne pude. Takze opice, ktere jsme potkavali na primorske strane daleko od pevne pudy, se sem ocividne vydavaji jen na nekolikadenni exkurze a pak se zase vrati na opacny okraj mangrovu, smerem k pevnine. Proto jsme je vzdycky po par dnech ztratili a pristi dohledane opice uz zas byla jina tlupa, ktera se na primorskou stranu mangrovu vydala taky jen na exkurzi. No a takovy jednodenni nebo nekolika malodenni kontakt s opicemi na jejich habituaci nestaci. Nakonec jsem se tedy idealu vyzkumu “opravdovych mangrovovych” kahau vzdal s vedomim, ze jde mozna jen o primatologicky mytus, a zamerili jsme se na opacny konec mangrovove zony. Nasi puvodne vytycenou oblast 10 km2 mangrovu od more az k pevnine jsme zmensili na 3 km2 na jejich pevninske strane a tam ted budeme opakovat nasi lonskou snahu – navyknout opice na pritomnost pozorovatele v lodi, naucit se je individualne rozlisovat, seznamit se tak s presnou strukturou jejich populace a s tim, jakym zpusobem vyuzivaji cele uzemi.
Z hlediska naseho vyzkumu je neexistence “echtovne mangrovovych” skupin kahau tak trochu zklamanim (bez ohledu na to, ze by si mel spravny vyzkumnik ke svym vysledkum drzet neutralni postoj...). Ale z hlediska ochrany zdejsi populace kahau je to naprosto zasadni zjisteni. Pokud se totiz budou chranit mangrovy (k cemuz je jeste mistni vlada jeste jakz takz svolna) a vsechen ostatni les v jejich okoli se vykaci, tak nakonec opicim zustane jen ta zelena poust, ktera je neuzivi...