Jakartské peklo a duchové horského lesa
sobota 22. srpna 2009
Po deviti mesicich jsem zpatky v Indonezii a jako kazdy rok jsem hned zacal byrokratickou anabazi na uradech v hlavnim meste Jakarte na ostrove Java. Jakarta muze na dobre vybrane pohlednici vypadat jako vystavni velkomesto. Z modraveho smogoveho oparu se tu tyci obrysy mrakodrapu, nektere z nich hodne napadite, vselikaj krivolake a kostrbate, a ze slumu pod nimi vyrustaji dalsi a dalsi novostavby. Pokud clovek projizdi po dalnici a vidi mesto z dalky, je to v podstate az hezky pohled. Z blizka je to horsi. Ulice jsou precpane miliony lidi a buraci hlukem statisicu aut a motorek, klaksonu, radia a amplionu z mesit, ktere prervavaji jedna druhou. Doprava je tu sice resena pomerne rozumne, ale pri tak obrovskem poctu lidi to neni nic platne a na zacatku a na konci pracovnich hodin se cesta autobusem stava nekolikahodinovym ocistcem v mase tlacicich se propocenych tel, ve ktere sotva stihate sledovat, kdy vam nejaka rucka smatralka zabloudi az do batohu.
Pro prirodovedce je Jakarta mrtva zeme. I kdyz se v ulicich sazi hodne stromu, vsechny rozlehlejsi parky uz byly zastavene, s vyjimkou posledniho ostrovu zelene (tedy ted, po sesti mesicich sucha, spis zluti) kolem Narodniho monumentu, coz je neprilis napadita obri vez s velkou cibuli na vrcholku, ktera ma predstavovat plamen svobody. Ale ani tady nezahlednete jineho ptaka nez vrabce polniho a tu a tam snad jeste hrdlicku. Teprve za noci mesto trochu oziva, to kdyz se zacinaji objevovat netopyri a kaloni a z kanalu a der vylezaji krysy, belozubky a kocky. A vyletaji komari, kteri by mi tu ovsem byvali zas az tolik nechybeli.
Pobyt v Jakarte je peklo samo o sobe, ale letos to bylo o to horsi, ze se mi podarilo prijit o pas. Ukradli mi ho na tom nejnepravdepodobnejsim miste, totiz na generalnim policejnim reditelstvi. Tim se muj pobyt na Jave protahnul a zacal ve me vyvolavat stavy paranoidniho silenstvi. Do toho prisel vikend a statni svatek, Indonezie slavila 64 let nezavislosti, takze na uradech stejne nebylo co poridit. A tak jsem z nenavideneho velkomesta aspon na par dnu zdrhnul na Horu (Guning) Salak.
Gunung Salak je soucast nejvetsiho zbytku horskeho destneho pralesa na jinak uplne zdevastovane Jave. Je to uplne jiny typ lesa nez u nas v Sungai Wainu na Borneu. Je pomerne nizky, s hustym podrostem kapradin, begonii, aronu, bananu a zazvoru na priserne strmych a obcas poradne kluzkych svazich. Bohuzel, i tady v narodnim parku tlak prelidnene civilizace postupuje, takze i za devet mesicu od me posledni navstevy od hrebenove cesty pribyla spousta slepych odbocek vedoucich k pokacenym sromum. Na hore Salak jsem hledal hulmany sundske (Presbyts comata), kteri by udajne meli byt javskym protipolem hulmanu belocelych, ktere se uz nekolik let snazime studovat na Borneu. Vloni jsem tu potkal jednu tlupu techhle sedivych opic a videl jsem i jejich stret s tlupou cernych hulmanu javskych. Letos jsem behem jednoho dne narazil na tri dalsi tlupy. Uz z toho plyne, ze ta podobnost s nasimi hulmany belocelymi nepujde az tak daleko – ty totiz na Borneu potkavam jen zhruba jednou do mesice a casto je to jen mihnuti v korunach, po kterem opice zmizi nekde v listi, kde vydrzi byt schovana treba dve hodiny. Javsti hulmani zdaleka tolik resercher-unfriendly nejsou!
Po dve noci jsem se na Gunung Salak snazil hledat poloopice outlone javske, jedny z nejvzacnejsich primatu vubec. Prozatim jsem na ne nemel stesti, zato jsem ale pri jejich hledni v nocni dzungli zazil jednu z nejstrasidelnejsich prihod, co v Indonesii pamatuju. Bylo pred pulnoci, kratce po jednom z tropickych lijaku. Stoupam nahoru po svahu, zvire nikde zadne (kdo by taky za takoveho pocasi lezl ven...), az konecne slysim z dalky zvuk, ktery znel trochu jako rezani pilou. V prvni chvili me napadl levhart, i kdyz toho uz tady od roku 2007 zrejmne nikdo nevidel. Zvuk se ve tme rychle priblizoval smerem ke me, ale rychle se pri tom menil. Po chvili mi znel jako tlupa divokych prasat a jeste chvili nato, kdyz uz byl opravdu hodne blizko, jsem ho mel za funiciho luskouna. Sramot se podrostem dal blizil smerem ke me, az nakonec dorazil na male otevrene prostranstvi, na kterem si ocividne nekdo pred nedavnem postavil pristresek. A v tu chvili jsem zustal stat jako zcepenely – byl to jenom zvuk, zadne zvire, vubec nic, jenom selest a sramot! A ten se porad priblizoval, az se mi zastavil doslova primo pred nohama. Pak uz se nehnul z mista, ale zacal silet a menit se. Chraptel a vrcel, porad na tom jednom miste primo prede mnou, ale videt nebylo vubec nic. Rikal jsem si, jestli to neni nejaky zvukovy klam, a tak jsem se osmelil a zacal to misto opatrne obchazet, abych se ujistil, ze to treba neni nejaka ozvena odnekud buhvikde. Ale ne, slo to skutecne odsud a najednou vidim, ze na tom miste lezi dva kameny, ktere tu nejsou samy sebou. Nekdo je tu ocividne zmerne polozil jako dva male menhiry. Srovnani s Blair Witch bylo naprosto na miste. Dalsi chvili mi trvalo nez jsem se osmelil jeste vic, vzal klacek a do tech kamenu s nim rypnul. A v tu chvili zahada vyplula na povrch!
Vec se mela tak. Hora Salak je zdrojem vody pro siroke okoli a jeji svahy jsou protkane siti podzemnich plastikovych trubek, ktere se po desti plni vodou a svadeji ji pak dolu do vesnic. Jedna takova trubka vedla i pod mistem, kterym jsem prochazel. Bylo po desti a zrejme jen nahodou se stalo, ze jsem ja i voda v roure dorazil na stejne misto ve stejny okamzik – a to byl ten blizici se a menici se neviditelny zvuk! Proc se pak ale zastavil? No, jina nahoda asi vedla k tomu, ze pred casem kdosi rouru prave v tomhle miste prokopnul, nejspis kdyz si tu stavel pristresek, ve kterem prenocoval. Aby to aspon trochu napravil, slozil pak kusy praskle trubky k sobe a zatizil je v te pozici temi dvema kameny. Takze voda tu mohla protekat, jenze skrz prasklou rouru vytlacovala vzduch a vydavala tak ty desive zvuky. Jsem si skoro jisty tim, ze kdyby se mnou v tu chvili byl nektery z mych indoneskych asistentu, vzal by okamzite nohy na ramena a pokud by pri tom nespadl do rokle, uz by do toho lesa nevstoupil. A vazne nevim, co bych ted o tom vsem psal ja sam, kdybych byl byval ty dva kameny neodvalil...