Jakarta a Cikananga

úterý 24. května 2011

Po tři čtvrtě roce jsem zase zpátky v Indonésii! Kulturní šok se tentokrát nekonal ani v nejmenším, protože prvních pár dní, které už klasicky zabírá vyřizování povolení v Jakartě, jsem strávil u krajana Štěpána, který žije v Jakartě už několik let a živí se tu jako model, herec a uvaděč dokumentů o cestování. A fotí reklamy, krajiny a akty – ovšem tím posledním se tady neživí, to by se pak možná výdělek počítal spíš na roky než na rupie! Štěpán bydlí v jednom z věžáků, které se v centru Jakarty exoticky tyčí vysoko nad okolní špinavé slumy – a žije v úplně jiném světě. Hned po příjezdu mi ostatně nabídnul sýr a bagetu, zabalenou do úplně stejného obalu, ve kterém byste tuhle univerzální veku koupili u nás - u  mě v Kampung Baru nemáme o existenci sýra a pečiva pomalu ani potuchy... Jakartské věžáky jsou izolované ostrovy světa zkopírovaného z telenovel a kdo nechce jinak, může v nich strávit celé roky, aniž by musel okusit normální život. Tedy pokud disponuje dostatečnými prostředky. Má tu hned při ruce kino, posilovnu, bazén, kavárny, bary, obchodní dům – a před domem frontu taxíků, které jsou připravené převézt ho do jiného podobného ostrova. Štěpána se to myslím tolik netýkalo, ale pro většinu Indonézanů je myslím takový život vrcholným cílem. Obyčejný život už ani tady není v módě.

Ale upřímně řečeno jsem pro tentokrát byl za ten izolovaný ostrov univerzálního konzumu taky rád, protože Jakartu z duše nenávidím a doba, kterou tu musím pokaždé strávit vyřizováním papírů, patří k mým nejhorším indonéským dnům a týdnům. A byrokratická procedura je rok od roku komplikovanější. Pokaždé přibude jeden nebo dva dopisy, které je potřeba přinést na nějaký další úřad a počkat pak do druhého dne, než vám na tom úřadě vydají jiný dopis, nebo několik dopisů, se kterým pak musíte na další úřady. Procedura, která by teoreticky měla trvat 3 dny, se mi tentokrát protáhla na týden.

Samozřejmě ale, že přes víkend jsem Jakartu úprkem opustil. Volné dny jsem strávil v záchytném centru Cikananga v hornatině dostatečně daleko od města. Je tu další z krajanů, kteří momentálně v Indonésii působí, Aleš, ošetřovatel z plzeňské zoo. Není první Čech, který tu pomáhá, a nutno dodat, že mezí místními domorodci mají našinci velmi dobré jméno! Ve stanici probíhá několik velmi dobře promyšlených programů, i když taky několik méně jasných, které mi trochu zaváněly sbírkovou tendencí, jaká myslím patří spíš do zoo než do záchytného centra (i když pro návštěvníka je samozřejmě vítané, vidět spoustu různých zvířat pohromadě – medvědy, orangutany, makaky, levharta, krokodýly, želvy, pávy, papoušky, kazuáry, orly, vydry, prasata...). Do Cikanangy se dostávají konfiskovaná chráněná zvířata i zvířata, kterých se jejich majitelé vzdali dobrovolně (často po dlouhém přesvědčování zaměstnanci centra). Na Kalimantanu nám taková zařízení žalostně chybí – ne že by tu nebyla vůbec, ale vzhledem k rozloze ostrova a k počtu legálně i ilegálně držených zvířat je jich tu jen mizivě málo. Takže pokud teď třeba v Balikpapanu někdo chová gibona (zákonem chráněné zvíře) v kleci 1 x 1 x 1 metr nebo jen o málo větší a třeba by ho i sám dobrovolně vydal, nezbývá nám, než ho u majitele nechat, protože není, kdo by se o něj postaral líp (do přírody se takové zvíře obvykle vypustit nedá). Tohle se mi tu bohužel stalo a v několika dalších případech jsem dlouho váhal nad tím, zda majitele další gibonů neudat a nepostarat se o to, aby zvíře bylo zabavené – ale v ani jednom z případů nebyl nikdo, kdo by se ho pak ujal a nezbylo mi, než nechat věci tak, jak jsou...

Zvířata, která se do stanice jako je Cikananga dostanou, pak čeká různý osud. Některá se podaří vypustit do volné přírody, což je ale třeba u primátů dlouhý a komplikovaný proces s hodně nejistým výsledkem. Mnohá jiná jsou už na vypuštění příliš hendikepovaná. Ta tu potom dožijí nebo se dostanou do sbírkových zoologických zahrad v Indonésii, což je ovšem dost diskutabilní, protože úroveň většiny indonéských zoo je hodně nízká a mnoho zachráněných zvířat tu pak své dny tráví v podobných podmínkách, jaké měla u svého původního majitele. Jen několik vybraných druhů, ve volné přírodě nanejvýš ohrožených, je pak určeno k tomu, aby se v Cikananě i rozmnožovalo. Konkrétně majny černokřídlé, sojkovci dvoubarví a prasata sundská. U prasat, která by člověk měl za zvířata nevyhubitelná (protože už jsme zapomněli, že i u nás už jednou divočáci vyhubení byli), je  otázkou, jestli je vůbec reálné, aby se ve volné přírodě zachovala, protože kromě kritického stavu jávských lesů a lovu (třeba pro účely sázení na gladiátorské zápasy prasat se psy) je velkým problémem jejich hybridizace a konkurenční vytlačování euroasijskými prasaty divokými a se zdivočelými domácími prasaty, které se změnami stavu lesa dovedou vyrovnat lépe. Je to jeden z druhů, které je asi opravdu nutné v zajetí chovat, pokud by se měl zachovat i do budoucna, jeho chov se ale doteď příliš nedaří.

V Cikananě je ovšem docela živo nejen v klecích, ale i mimo ně. Během dvou dnů jsem přímo v areálu (což je starý sad a sekundární les) potkával kromě spousty tan a veverek i větší zvířata, jako je jávská mangusta nebo kočka bengálská. Ale tvor, který mě na Jávě vždycky přitahoval nejvíc a kterého jsem do té doby v přírodě neviděl, byl zdejší outloň. Jávský druh je jeden z největších outloňů a asi i nejhezčí (s kontrastní černobílou kresbou na hlavě) a taky nejvíc ohrožený. Na přelidněné Jávě už převážná většina outloňů padla za oběť ilegálnímu obchodu s domácími mazlíčky. Za outloni jsem se do Jávských hor vydal už několikrát a nepotkal jsem nikdy ani jednoho. V Cikananě jich několik vypustili přímo v areálu a další vídají v okolí, takže jsme s Alešem zkusili jednu noční výpravu. A dohledali jsme hned dva! Jeden zřejmě nedávno vypuštěný a druhý  nejspíš z těch původních. Potěšující přitom bylo, že se outloňům očividně daří i v krajině, které ochranáři v Asii říkají agroekosystémy, tedy v mozaice rýžových políček, sadů, zahrad a plantáží různých druhů dřevin (stejný typ krajiny, kde jsem před deseti lety pracoval na své disertaci o ksukolech ocasatých na Madagaskaru). Potravních zdrojů tu očividně najdou dost a protože podobná krajina dnes pokrývá podstatnou část jávských hor, prostor pro outloně by tu byl. Problém ale zůstává v ilegálním obchodu, protože podobné extenzivně obhospodařované agroekosystémy jsou plné rolníků, připravených chytit a prodat vše, co se na ilegálním trhu prodat dá. To jávského outloně stále dělá jedno z nejohroženějších zvířat. A setkání s ním mi dodalo energii na dokončení papírování v Jakartě a odjezd na Kalimantan.

Momentálně jsem ve svém domku v Balikpapanu, ale zdržím se tu jenom krátce. Za pár dnů vyrážím na šestitýdenní expedici do vnitrozemí Bornea. Odtamtud se ozývat nebudu, takže následující delší odmlka v indonéských zprávách nebude způsobená tím, že mě něco sežralo, ale tím, ze nemám signál ;-).