Indonéský Avatar
středa 27. července 2011
Výprava do (plánované) rezervace Wehea byla americká expedice jako vyšitá! Američani milují příběhy typu Avatar, kde ctnostní domorodci bojují za záchranu pralesa, ve kterém žijí v dokonalé harmonii s přírodou. Kdo opravdu poznal Indonésii, ví že Avatar je v podstatě dokumentární film o tom, ze se tu děje – ovšem jen jeho první polovina! Druhá polovina Avataru, kdy se domorodí Na’vi vzbouří a svou planetu zachrání, to je jenom pohádka, tak to ve skutečném světě zkrátka nechodí! Jenže právě tohle si Brent, vedoucí expedice, nechce připustit...
Strategický plán ochrany rezervace Wehea je založen na velmi podobném příběhu, díky kterému se Avatar tak dobře prodal do celého světa: Domorodí Wehea Dajáci se rozhodli, že se nesmíří s tím, aby se i poslední zbytky pralesa v jejich teritoriu vykácely a přeměnily na plantáže olejných palem, a bojují teď za jejich záchranu, s vřelou pomocí guvernéra Východního Kalimantanu a několika štědrých přátel z USA.
Neoficiální verze příběhu je ale o něco složitější. Začala se odvíjet před pár lety tím, že nejspíš nějaká hnědouhelná nebo palmařská firma kdesi jinde na Kalimantanu vytlačila z tradičního území jiný Dajácký kmen, Miau. Když se Miau přesídlili do sousedství Wehea Dajáků, začali zabírat lesy na odlehlém okraji jejich teritoria - s tím, že je pak prodají dalším palmařským firmám a utrží tak nějaký ten peníz. Wehea Dajáci s tím územím neměli žádné plány, bylo příliš nedostupné, ale kdo ví, třeba by z něj někdy v budoucnu taky něco káplo... Teď ale hrozilo, že o něj přijdou a žádná příležitost v budoucnu už nebude. Dál existují dvě verze příběhu. Podle americké organizace TNC (The Nature Concervancy) se na ně Dajáci obrátili s prosbou o pomoc. Podle Wehea Dajáků se TNC obrátila s prosbou na ně. Pak už se obě verze shodují. Delegace Dajáků a TNC se vydala do hlavního města distriktu a oslovila několik politiků včetně tehdejšího regenta Awanga Faroeka – dnešního guvernéra Východního Kalimantanu, který pro mě ztělesňuje veškeré zdejší zlo a kterého pro jeho způsob chůze přezdívám Teletubbie. Následují už jen moje spekulace: Úředníci si nejspíš uvědomili, že ať už se Miau Dajáci snaží jak chtějí, žádná palmařská firma o tak odlehlé a hornaté území nejeví zájem, přinejmenším ne po dobu, kdy ještě budou oni sami v úřadě. Pokud ho ale prohlásí za rezervaci, budou si moct v kolonce „ochrana přírody“ zaškrtnout „vykonáno“ a můžou pak v klidu pokračovat v odlesňování zbývajícího území, o které už investoři zájem projevili. Ostatně ani ti na sebe nedali dlouho čekat, zvláště hnědouhelná megafirma firma KPC, která si začala budovat zelenou pověst tím, že do Wehey posílá peníze, zatímco jiné pralesy mění v měsíční krajinu. Příběh o Dajácích, kteří bojují za záchranu svého pralesa, zajistil projektu reputaci v Indonésii i v Americe a fotky guvernéru Awanga Faroeka a Arnolda Schwarzenegera, jak si podávají ruce a zachraňují svět, se objevily na titulních stránkách časopisů v obou zemích...
Asi nejsem ten pravý, kdo by se měl do tohohle projektu zapojovat. Co chvíli své okolí znervózňuju nevhodnými poznámkami, jako že guvernér je had, že vzít peníze od místní hnědouhelné společnosti je jako upsat se peklu a že vyhlášení rezervace Wehea bylo centrální vládě předkládané ve společném návrhu s odhlášením části Kutajského Národního Parku, takže je jedině dobře, že návrh neprošel! A že je to sice moc pěkný ideál, aby Weheu spravovala místní komunita, jenže k opravdové realizaci má ještě přeci jen hodně daleko! Protivný rejpal s prázdnou kapsou a spoustou nepříjemných připomínek se ale do Wehey nehodí, pro tenhle projekt se hledá dobře zabezpečený mecenáš, který přijede se spoustou ideálů o světě plném „win-win solutions“, ve kterých bude jen vítězů, ne poražených. Vedoucí naší expedice, Brent, do takové pozice zapadá mnohem líp než já. V mnoha ohledech si ho vážím, Indonésie potřebuje podobné charismatické nadšence, ale v mnoha jiných směrech mi jeho zanícení připadá být až na škodu věci.
Brent v Avatar věří od začátku až do konce filmu a tak byl Dajáky naprosto a bezvýhradně uchvácen! Jedno z jeho nejčastějších slov, když o nich mluvil, bylo ‘incredible’. Boj Dajáků o záchranu rezervace byl incredible, jejich kultura byla incredible a jejich práce v pralese byla úplně ze všeho nejvíc incredible! Brent se rozplýval obdivem, když lesníci s vypětím všech sil přes noc vyhrabali zapadlé terénní auto (opravdu to bylo obdivuhodné!), jenže vůbec nezaregistroval, že po většinu ostatního času jejich zaměstnání spočívá v tom, že tam jsou a berou za to plat... Až tak úplně ‘incredible’ mi to nepřipadalo... Za těch pár týdnů u mě ostatně tohle slovo prodělalo značnou inflaci a do češtiny už ho teď překládám jako ‘jakž takž’. Moje asistenty v Balikpapanu, o kterých občas prohlásím, že jsou líní a nesamostatní, tím pádem budu muset Američanům popisovat jako ‘exceptionally incredible’, abych byl objektivní!
Další fráze, kterou jsem od Brenta a vůbec od většiny členů expedice slýchal několikrát denně, bylo to, že jim musíme v jejich snaze o záchranu pralesa pomoct. Slovo ‘help’ v americké angličtině zřejmě znamená ‘dát hodně peněz’. Brent je velmi zdatný fundraiser, ale jak efektivní je ve shánění peněz, tak efektivní je i v jejich utrácení – pokud jde o jeho Dajáky. Po pár týdnech už říkal, že je mezi nimi víc doma než na americkém kontinentě a dával to najevo řadou štědrých darů. Není mi úplně jasné, zda ho kvůli tomu vesničani měli za velkého bratra nebo spíš za blba. A přitom si asi vůbec neuvědomoval, že jeho hrdinové v celé hře představují jen pouhé figurky a že za provázky ve skutečnosti nejspíš tahá někdo úplně jiný...
Ale asi největší problém jsme já a Saša měli s tím, že při všem tom vyzdvihování tradiční dajácké kultury a způsobu života Američani odhlíželi od takových „nepodstatností“, jako že všichni lesníci nosili na krku zvířecí zuby (většinou z prasete, ale jeden byl i z medvěda) nebo že se přímo naproti stanici, kde jsme ve vesnici bydleli, stahovali z kůže až tři velké krajty týdně. I od toho, že maso zákonem chráněných zvířat bylo v domácnostech na denním jídelníčku a různá divoká zvířata se těsní v klecích několika vesničanů. Ostatně i jeden z lesníků měl doma mladou samičku kahau, kterou zachránil, když ji opustila matka (jak mi bylo vysvětleno později – netroufla si vlézt do řeky, když v ní lesníkův otec, nejspíš místní ilegální dřevorubec, její mládě chytal...). To, co je v mých očích dlouhodobě neudržitelná ilegální činnost, byla pro Američany prostě dajácká kultura a ta měla mít za všech okolností zelenou...
Ale přes všechny tyhle výhrady, které jsem si zkrátka nemohl odpustit, jsou dajáčtí lesníci ve Wehee tým příjemných a zaujatých venkovanů, kteří příliš nepřemýšlejí o intrikách v pozadí velkých ideálů a kteří – alespoň někteří z nich – opravdu věří v práci, kterou teď dělají. Těch několik týdnů, které jsme se nimi v pralese strávili, pro mě bylo docela příjemné odpočinutí si od daleko podlejšího a vyhrocenějšího politikaření v Balikpapanu!