Expedice na km 17
pondělí 29. srpna 2011
Jsem už sice několik týdnů zpátky v Balikpapanu, ale práce je tu teď tak rutinní, že je čím dál tím těžší napsat o ní něco zajímavého. Tak místo toho ještě jednou o naší výpravě do Wehey.
Cílem expedice bylo zdokumentovat biodiverzitu v téhle nově navržené rezervaci ve vnitrozemí Bornea. Jenže Američani jsou posedlí dobrodružstvím, jiné z nejčastějších slov, které v souvislosti s výzkumem používali, byl 'hiking' a tak bylo brzy jasné, že hlavním cílem bylo proniknout tam, kam ještě lidská noha nevkročila! Výzkumné cíle se postupně zužovaly, nejdřív odpadly plány na průzkum diverzity dřevin a ptáků, pak na výzkum obojživelníků, sčítání orangutaních hnízd, až nakonec zůstal jen můj průzkum diverzity savců - a hiking!
Já, arborista Will a fotograf Alexandr Pospěch jsme do Wehey dorazili s týdenním předstihem, ubytovali jsme se v komfortním dvoupatrovém dřevěném kempu (který tu postavila hnědouhelná společnost v rámci své greenwashingové kampaně...) a z něj jsem několikrát denně vyrážel hledat velké savce podél cest, stražit pasti na hlodavce a stavět sítě na netopýry. Za 11 dnů jsem viděl nebo chytil 37 druhu různých savců, včetně takových, které jsem zatím neviděl nikde jinde na Kalimantanu! Všechno se vyvíjelo slibně!
Pak dorazil zbytek americké výpravy a věci začaly být složitější…
Ukázalo se, že studenti, se kterými jsem měl pracovat jako instruktor, nebyli voleni ani tak na základě svých odborných schopností, zájmu a fyzické kapacity, ale spíš na základě toho, kdo z nich si mohl dovolit zaplatit 4 tisíce dolarů. S velkým zaujetím pro práci v pralese jsem se u nich nesetkal a dost jsem litoval, že tu místo nich nemám své české studenty. Naštěstí i oni brzy uznali za užitečnější trávit svůj čas v kempu a ve stanech a do terénu se mnou vyráželi jenom když ze jim zrovna chtělo, což pak bylo v pohodě. Horší byla představa o tom, co se stane, až společně vyrazíme do těch vytoužených míst dosud neprobádaných. Američani jsou myslím nejobéznější národ na světě a jedna našich studentek toho byla dokladem. Jiná se zase zadýchávala při cestě do nejmenšího kopce a Brent celkem správně odhadoval, že víc než kilometr nedá...
Ale všichni byli pevně rozhodnuti - biodiverzitu Wehey proste nelze prozkoumat bez toho, aniž bychom dorazili do končin, kam ještě lidská noha nevkročila! Dajáčtí asistenti nám tam už dopředu připravili 19 km dlouhý tranasekt (průsek), ale jejich nohy se zřejmě k lidským nohám nepočítají. Ale 19 km v kopcovitém terénu bornejského vnitrozemí si nelze představovat jako 19 km někde na Třeboňsku! Můžete jít třeba celý den a ujít sotva 2 kilometry! Asistenti, kteří transekt připravovali, už to ostatně pocítili na vlastní kůži. A tak nás všechny docela rychle přesvědčili, že až tak daleko vlastně ani nemusíme, že tam nic zajímavého není. Začalo se diskutovat o tom, jak daleko musíme postoupit, abychom dorazili do opravdu panenského primárního pralesa. V té diskuzi jeden z asistentů zmínil, že na 17. kilometru transektu je náhorní plošina s obrovskými stromy a velkolepým pralesem. To připomínalo Ztracený svět Arthura Conana Doylea až příliš dobře! Brentovi zprvu nedocházelo, proč se všichni tak potutelně pochechtávají, když mluví o dobytí sedmnáctého kilometru. Je to totiž ten nejslavnější kilometr v celém Východním Kalimantanu! Největší prostituční komplex provincie, 17. km na cestě z Balikpapanu do Samarindy. Cíl byl jasně vytyčen!
Cesta na km 17 probíhala podle očekávání. Po půl kilometru začala mít jedna ze studentek potíže s dechem. Považovala to nejspíš jen za chvilkovou nevolnost a byla nadále přesvědčena, že zbývajících 16 kilometrů zvládne. Byla asi jediná, kdo si to myslel, jenže si zaplatila 4 tisíce dolarů a mohla by dát Brenta k soudu (což prý Američani dělají běžně), takže jsme ještě narychlo sehnali jednoho dalšího Dajáka, který jí nesl batoh, a pokračovalo se v cestě. Během dalšího kilometru zastavování a čekání jsme uvažovali o tom, jak jí dostat zpátky, ale nebyla jiná možnost než počkat, až se rozhodne sama. Pak už nezbylo než na ní nečekat a nechat ji s několika Dajáky jít daleko vzadu. Jeden z nich pak ke konci dne doběhl dopředu konvoje pro Brenta, že už studentka opravdu nemůže dál, a chce se s Brentem domluvit o tom, jakým tempem pokračovat. Brent se chtě nechtě musel vrátit. Odpoledne už ale byl zase mezi námi, bez studentky, kterou se mu podařilo přesvědčit, aby se sama rozhodla k návratu do vesnice a nedala ho k soudu. Druhá studentka (ta, která nebyla "in shape") vydržela prvních několik kilometrů cesty. Bylo to těch pár nejsnadnějších kilometrů, až na km 8, kde jsme postavili první kemp. V noci s ní prasknul hamak, pak si začala uvědomovat pijavice a mravence, a taky změnu jídla od různých druhů ovoce, zeleniny a ryb v kempu k rýži a nudlím v pralese. Začala vzpomínat na své děti a po druhém noclehu (druhý den jsme nikam nedošli, jen se odpočívalo) se rozhodla pro návrat. Připravila nás tak sice o jednoho nosiče a satelitní telefon, ale i tak jsme všichni její rozhodnutí docela uvítali (Brent opět s obavami, aby ho nedala k soudu). Tím momentem už zůstali jen ti fyzicky zdatnější členové výpravy.
Ani s našimi Dajáckými asistenty to nebylo úplně snadné. Brentova avatarská představa o domorodcích, pro které je deštný prales domovem, měla už od druhého dne vážné trhliny. Většina z našich asistentů vlastně v pralese nikdy pořádně nebyla. Les na kilometry daleko od jejich vesnice je už dávno vykácený a proměněný v plantáže olejných palem. Zaměstnání v rezervaci Wehea je pro ně vlastně první zkušeností s pralesem, přičemž většina z nich tu strávila teprve pár týdnů, a to většinou jen v bezprostředním okolí pohodlného kempu. Není divu, že vesměs přecenili své síly a už od druhého dne bylo jasné, že nemáme dost nosičů. Většina z nich se pod těžkými batohy kácela, jeden si hned první den vyvrknul nohu, další si ji hned druhý den proříznul o kámen. Ani transekt, který připravili (jakkoli byl podle Brenta incredible), za moc nestál a kdyby takovou diletantskou práci odvedli mí asistenti v Sungai Wainu, měli by asi problém! Nakonec jsme transekt ani nepoužili, namísto toho jsme vyslali několik domorodců napřed, aby nám prosekávali lepši cestičku. Ani po stránce táboření nebyla situace úplně dokonalá, což bylo poznat už z toho, že "advance team", který měl za úkol kemp připravit, dorazil až v noci, dlouho po všech ostatních. Nakonec Brent prohlásil, že by Dajáckým domorodců rád pomohl tím, že pro ně zaplatí nějakého amerického instruktora a připravil pro ně kurz přežití v divoké přírodě...
No a konec konců ani my ostatní jsme nefungovali tak dobře jako ještě v kempu. Vyčerpaní nošením vlastních batohů jsme se po postavení kempu sotva přiměli k něčemu jinému než k odpočinku - a když jsme si odpočali, tak už se kemp boural a vyráželo se na další usek cesty.
Třetí den jsme byli na kilometru 10. To už polevily moje obavy z toho, že nebudu mít dost zápisníků na sběr dat. Nekonalo se téměř žádné hledání ani chytání zvířat, stejně tak jako téměř žádné fotografování nebo lezeni na stromy. Jen nesení batohů, stavění kempu, odpočinek po cestě, odpočinek před cestou, bourání kempu, nesení batohu... Pátý den jsme na kilometru 15. Téměř všichni máme rozmacerované a rozedřené nohy, několika Dajákům praskly popruhy na batohu (což pro ně věstí blížící se neštěstí) a mě se podařilo pohmoždit si zádové svaly, takže chodím v korzetu, mám problémy s tím se posadit a neunesu batoh...
Problém byl v tom, že za celou tu cestu k legendárnímu lesu s vysokou klenbou obrovských stromů se nic moc neměnilo. Bylo to dál a dál jen nekonečné hnědozelené roští, které se myslím většině členů výpravy moc nelíbilo, bez ohledu na to, jak stále prohlašovali, co je to z nádheru. Pořád očekávali velkolepý Lothlórien. A tak se šlo dál a dál. Když už na patnáctém kilometru nebylo ani stopy po těžbě dřeva a bylo zřejmé, že jsme opravdu v panenském primárním pralese, i když je kolem pořád jenom to hnědozelené roští, kde přes hustý podrost ani pořádně není vidět těch pár obrovských stromů nad námi, rozdělili jsme se na dva názorové tábory. My skeptici jsme měli za to, že takhle zkrátka primární prales na východním Kalimantanu vypadá - přinejmenším po několika katastrofických suchách v posledních desetiletích, v důsledku kterých i v primárních pralesích uhynula část velkých stromů, les se prosvětlil a podrost zhoustnul. A tím pádem že nemá smysl jít dál, protože diverzitu primárního pralesa můžeme studovat už tady a pokud budeme i zbytek času věnovat hikovani, neprozkoumáme nakonec vůbec nic. Ale optimisté v čele s Brentem měli za to, že ten opravdový deštný prales roste teprve na té záhadné náhorní plošině, která je na sedmnáctém kilometru. Upozorňoval jsem při pohledu na mapu, že ta plošina je ve skutečnosti jen další údolí a že les tam bude nejspíš úplně stejný jako tady.
Má namožená záda byla nakonec dobrým důvodem pro rozdělení expedice. Brent s většinou zbylých Američanů pokračovali v cestě, zatímco já s většinou Indonézanů jsem zůstal na patnáctém kilometru a konečně jsme začali s průzkumem. Ten doložil, že i přes pár drobných rozdílů je savčí fauna, stejně tak jako i flóra, v okolí patnáctého kilometru zhruba stejná jako v okolí hlavního kempu. Jinými slovy, že v dalším výzkumu lze v pohodě pokračovat i z pohodlí výzkumné stanice.
Brentova výprava se vrátila bez jakýchkoli dat, ale zato s jasným dojmem o tom, že les na sedmnáctém kilometru je mnohem krásnější a biodiverzita mnohem větší než po celou dosavadní cestu. Jejich domorodí asistenti ten názor nesdíleli, les je tam prý úplně stejný a cestou skoro nic neviděli. Ale nepřeli jsme se o tom, každý jsme si nechali tu svojí pravdu, a vydali se společně na zpáteční cestu.
Po návratu do kempu jsme měli ještě týden na pokračování průzkumu v dostupném okolí kempu, a i když jsme byli polámaní a utahaní, seznam savčích druhů zdokumentovaných během pouhých 6 týdnů nakonec překročil padesátku. Pokud to srovnám s 98 druhy, které jsme za několik let zaregistrovali v Balikpapanském zálivu, je to opravdu hodně a tak lze bez váhání prohlásit, že je Wehea jedním z center biodiverzity Východního Kalimantanu.
Následoval odjezd ve stylu hollywoodského velkofilmu! Několik posledních dnů jsme strávili ve vesnici Slabing, odkud pocházeli všichni naši dajáčtí asistenti a odkud je rezervace, alespoň teoreticky, zpravovaná. Dajáci nám uspořádali obřad, kde jsme museli k jejich velkému pobavení tancovat v jejich tradičních krojích (zatímco oni byli ponejvíce v tričkách a kraťasech), bylo to jak jedna velká travesti show! Při odjezdu a loučení se jeden ze studentů rozbrečel a vzápětí na to začali brečet i další Američaní, a pak i Dajáci, kterým asi připadalo blbé nebrečet, když už brečí všichni ostatní. A velká objímačka, jako když Frodo Pytlík odjíždí na západ!
Jeden ze studentů, Mark, pak se mnou ještě pár dnů pobyl v Balikpapanském zálivu. Byl z těch nešťastníků, kterým se nepodařilo dobýt sedmnáctý kilometr, protože ho tam už jeho rozdrásané a zanícené nohy zkrátka nedonesly. Jako vypracovaného fitness metrosexuála ho to očividně mrzelo. A tak jsem se rozhodl mu to vynahradit, protože i v Balikpapanu přeci máme sedmnáctý kilometr! Jeho hlasitou diskotékovou kulisu jsem čas od času při hledání nočních poloopic slyšel až do pralesa v Sungai Wainu, ale nikdy jsem tam nebyl, potřeboval jsem nejspíš nějakou záminku a tou se teď stalo Makrovo trauma. Nedávno ovdovělý Bedul se hned nabídnul, že nás provede - a sedmnáctý kilometr byl tedy nakonec opravdu dobyt! Ale nutno říct, že tak jako ve Wehee, ani v Balikpapanu to nestálo za vynaloženou námahu... Navíc se ukázalo, že i když jsem se sem podíval poprvé v životě, kdekdo už mě tu znal. Pozapomněl jsem, že sem aspoň čas od času zavítá přinejmenším polovina mužské populace Balikpapanu! Když mě kolemjdoucí a kolemstojící začali oslovovat jménem a zavádět hovory, o které jsem ani v nejmenším nestál, zavelel jsem nakonec k odchodu, což i Mark uvítal. Když to srovnám s výletem na Kokořín...