Dřevaři
pondělí 5. dubna 2010
O Sungai Wainu se sveho casu mluvilo jako o jednom z nejlepe spravovanych chranenych uzemi v Indonesii. Hlavne proto, ze jako na jednom z mala mist v Indonezii se tu podarilo zastavit ilegalni tezbu dreva (pominu-li ta mista, kde uz zadne drevo nezbylo...). Nejuspesnejsi pocin v tom smeru bylo nejspis hrebikovani stromu. Lesnici vyhledavali kempy drevorubcu a z ukrytu je pozorovali. Drevari si vzdycky nejdriv prosekaji cesticky k nekolika vybranym stromum a teprve pak privezou motorovou pilu, coz je natolik cenny nastroj, ze ho museji sdilet s jinymi skupinami nebo si ho jen pronajimaji. Pote, co si drevorubci stromy vyberou a odejdou pro pily, zatlucou lesnici do vybranych kmenu sadu 20-centimetrovych hrebiku. O ne se pak motorova pila rozbije a drevari tak prijdou o velmi cenny kus majetku. To je mnohem efektivnejsi nez zatykani nebo pokutovani – z takovych trestu se vzdycky da nejak vykroutit, ale znicenou motorovou pilu uz nelze vzit zpatky. Byl to tehdy velmi kontroverzni projekt, jeho iniciator Graham kvuli nemu prisel o misto reditele organizace, ktera si musela hlidat “public relations”, ale Sungai Wain se diky tomu podarilo zachovat.
Jenze hned za hranicemi rezervace se drevo tezi dal a ze Sungai Wainu se tak postupne stava ostrov lesa obklopeny travou a krovim, podobne jako i z nedalekych pobreznich mangrovu v Balikpapanskem zalivu. Doted tu funguje jeden posledni drevarsky kemp, ze ktereho uz je v podstate mala osada (jeho majitel ma zrejmne dobre kontakty), a nekolik dalsich skupin provozuje tezbu dreva stylem tebang-lari (poraz a utec), pri kterem kemp nestavi, jen pokaci strom, narezou ho hned na prkna a ta odvezou. Jak ale drevo v Indonezii neudrzitelnym tempem ubyva, zprisnuji se i policejni hlidky podel silnic – a o to vic pak drevari pouzivaji reky a more. Balikpapansky zaliv mezi patou a sedmou hodinou odpoledni, kdyz se stmiva, pro ne predstavuje dopravni tepnu. A to jak pro drevo, ktere se kaci primo podel pobrezi, tak i drevo, ktere k pobrezi vecer tajne svazeji nakladaky z okolnich kopcu.
Nas kemp je mimo rezervaci, takze se s drevari potkavame az prilis casto nez aby se to dalo prehlizet. Jejich pily z kempu slysime a snadno dohledame. Jenze mnozi z drevaru jsou ostrileni kriminalnici, kteri uz sedeli za horsi veci nez je kaceni stromu, takze ne pokazde je s nima snadna rec. Navic si i ja musim hlidat svoje “public relations” a nemuzu si dovolit znepratelit si mistni farmare a rybare – tezko byste totiz hledali jedineho, ktery nema v rodine aspon jednoho ilegalniho drevorubce... Zacali jsme tedy s tajnou zastrasovaci taktikou. Jakmile se nekde pokaci strom, vyvesujeme tam barevne pasky s indoneskymi napisy o tom, ze jsou v oblasti policejni patroly a ze je tu zakazane kacet drevo. Obcas to samo o sobe drevare odradi a uz se nevrati. Pokud se vrati, prijde na radu “pratelska osobni konfrontace”. Ali me zaveze par desitek metru od toho mista, sam se s lodi radeji schova, ja na drevare nahodou narazim a zavedu hovor. Vetsinou v tom smyslu, ze protoze nam nedavno nekdo zapalil nas kemp (a drevari jsou samozrejmne mezi podezrelymi), mam za povinnost hlasit policii jakekoli motorove pily, ktere tu uslysim. Ale ze s tim den pockam, aby meli cas pred policii zmizet. Starsi, uznalejsi drevari takovou dohodu berou ferove, horkokrevnejsi mladiky to spis rozohni, ale dost casto nakonec taky odejdou. Kdyz ne, nasleduje jako dalsi krok hlaseni (doprovazene malou financni pozornosti...) takovym instancim, o kterych vim, ze i oni spis vyjednavaji nez zatykaji – GEPAK (organizace puvodnich obyvatel) a ochranka rezervace Sungai Wain. A teprve kdyz ani to nepomuze, prijde na radu oblastni policie. A policejni hlidky ted zacinaji byt tvrde – pokud nekdo svazi drevo bez prislusnych dokumentu, mohou ted jeho lod bez dalsiho vyjednavani poptopit!
Jenze jak postupne uznalejsi drevari pousti sve remeslo k vode, zustavaji ti nejodhodlanejsi – a s nimi uz zacina byt dusno. Je to tak trochu test odvahy mych lodniku a vysledek je docela prekvalivy, protoze “indonesky Brad Pitt”, Bedul, ztratil kuraz jako prvni. Nedava to na sobe videt, ale vsichni to o nem vime, takze kdykoli se rysuje mozny stret s drevorubci, je na lodi Ali. Ale i jemu kuraz dosla ve chvili, kdy ho s Darmanem na lodi napadla skupina drevaru s macetama, kdyz fotili jejich kemp. Darman je velmi nadany vyjednavac a situaci s nima urovnal. Ali se ten den rozhodl zmenit identitu – ostrihal si dlouhe indianske vlasy a presvedcil me k tomu, abych zmenil barvu lodi. Moje lod mela byt podle puvodniho planu az do konce svych dnu zelena, aby si na ni kahau behem pozorovani zvykli. Ted uz je ale cerna a Ali i Isah do me porad huci s tim, ze bysme meli barvu menit kazdy mesic (tak jen doufam, ze nedojde na ruzovou s hvezdickama). A tak nakonec zustal jen Darman, ktery ted drevare monitoruje sam s vlastni lodi...
Zasadni problem s ilegalnim drevem je ale ten, ze po nem bude vzdycky odbyt, protoze pro mistni potreby zkratka neni jina alternativa. Certifikovane legalni drevo je cenna komodita, ktera jde vsechna na vyvoz. Na jednom seminari pro nevladni organizace se me kdosi zeptal, z jakeho dreva je postaveny muj kemp. Odpovedel jsem, ze 1 je ze starych prken a zbytek ze stejneho dreva jako plot kolem rezervace Sungai Wain, Gabina vzdelavaci expozice o malajskych medvedech, navstevnicke centrum v rehabilitacni stanici pro orangtany atd. - zkratka jmenoval jsem vsechny mozne drevene stavby postavene v ramci ochranarskych snah organizaci pritomnych v publiku. Shodli jsme se na tom, ze ani jeden z nas nestavi z legalniho dreva proste proto, ze tu zadne takove drevo neexistuje...