Asistentská dramata

čtvrtek 31. března 2016

O Batacích ze Severní Sumatry se často mluví jako o tvrdohlavých a neovladatelných lovcích, kterým není radost šéfovat. Když mi Gáby Fredriksson před pár lety nabízela roli managera výzkumného kempu v Batang Toru, psala, že bych měl přijet co nejdřív, protože stávajícího manažera možná asistenti brzy snědí zaživa. Nesnědli, ale podobně jako jemu i mě později naši Batakové připravili řadu náročných chvilek.

Když jsem v Batang Toru v roce 2014 nastoupil, měli jsme v programu pět místních asistentů. Nejstaršímu z nich, Kalmovi, říkají všichni ostatní guru, tedy učitel. Jako jediný z nich už to totiž není kluk, ale opravdu dospělý člověk. Vypadá jako malý skřet se zlomyslným pohledem, který na první pohled nevzbuzuje příliš důvěry. A časem se potvrdilo, že v sobě trochu skutečné záludnosti opravdu skrývá. Druhý z asistentů, Nardi, na sebe upozorní nejen svojí atletickou postavou,ale i svým sebevědomým a sebestředným chováním. Sám sebe považuje za nejlepšího kandidáta na šéfa celého týmu a jeho ego hodně trpí tím, že ho tím nikdy nikdo nepověřil. A ani nepověří, protože k vedení lidí nemá Nardi se svým egoismem ani ty nejmenší předpoklady. Coby asistent je ale Nardi nejlepší, dokáže přemýšlet o tom, co dělá a co vidí.
Přichází s dobrými podněty a všimne si toho, že něco děláme špatně. Jenže jak ho nikdo nemá moc rád, tak na jeho rady většinou nikdo nebere ohled. Třetí asistent, Ulil, pochází z jiné vesnice než všichni ostatní a to je pro něj velký hendikep. Chybějící rodinné vazby z něj udělaly oportunistu mnoha tváří. Kdykoli v týmu dojde ke konfliktu, Ulil si spočítá, kdo je v přesile a kdo asi vyhraje, a přidá se na jeho stranu. Dosman je nejmladší člen našeho týmu a s jeho milým klukovským vzhledem a pozorným chováním ho mají všichni rádi. Studentky, které tu občas máme, si ho nemůžou vynachválit a i starší dámy z vedení pro něj mají velkou slabost. Ale nejenom dámy, protože je Dosman milý na každého. A tak se brzy, zcela přirozeně, stane oblíbencem každého vedoucího. Objektivně vzato ale Dosman zas až taková hvězda není – je pracovně nejmladší a na několikaleté zkušenosti svých starších kolegů si ještě bude muset pár let počkat. A pak je tu ještě Ety, druhý oblíbenec všech vedoucích. I s nim bylo vždycky snadné vyjít, udělal, co se po něm chtělo nebo to aspoň slíbil udělat, neodmlouval a neprotestoval. Jenže netrvalo dlouho prohlédnout, že je to pěkný hajzlík, manipulátor a lhář. Dosman byl příjemný od povahy, ale Ety zkrátka jen podlézá. Nešlo nevidět, jak Ety ostatní za jejich zády pomlouvá. A v reakci na to ostatní pomlouvají jeho, takže mi netrvalo dlouho zjistit, že je jeho rodina zahrnutá ve spekulacích s pozemky na okraji rezervace i v lovu kaloňů, a věřím i pomluvě, že jim Ety posílá SMS v době, kdy právě kaloni proletují nad hřebeny a je tedy nejlepší čas vyvěsit sítě.
Krátce před tím, než jsem v roce 2014 v kempu Mayang nastoupil, sepsal můj předchůdce výroční evaluaci všech asistentů, a Dosmana i Etyho v ní vynachválil natolik, že vedení organizace zvedla jejich platy téměř na úroveň jejich pracovně starších a zkušenějších kolegů.
Nikdo nic neřekl, protože to se v Indonésii nehodí, ale mezi asistenty to začalo vřít. Trvalo mi několik týdnů, než jsem si toho všiml a trošku po trošce zjistil, co se děje. Platy už byly nastavené, takže se zdálo, že se s věcí nedá nic dělat. Nardi a Kalam ale ve skutečnosti jen vyčkávali příležitosti, jak si s Dosmanem a Etym za nastalou nespravedlnost vyrovnat účet.
Po novém roce 2015 nastoupil Dosman do práce s několikadenním zdržením. Hned potom se o něm v kempu začalo hodně mluvit v jazyku Bataků, kterému jsem nerozuměl. Asi po týdnů, když jsme ve dvou sledovali jednoho z orangutanů, se Dosman po dlouhém váhání osmělil a požádal mě o další volno. A protože bych mu ho bez dobrého důvodu nedal a lhaní Dosmanovi moc nešlo, šel nakonec s pravdou ven. O Silvestru si udělal výlet na pláž s kamarádem a dvěma nezletilými školačkami. Divoký výlet se protáhnul a obě dívky přišly o věneček. Respektive prý už o něj přišly dříve, ale tentokrát se to provalilo. Rodiče jednu z dívek vyslechli tak důkladně, že se přiznala, a vzápětí nato už policie vyšetřovala případ dvojitého znásilnění. Dosman se musel vrátit, protože ho čekal další výslech. Právě to byla příležitost, na kterou jeho kamarádi v kempu Mayang čekali. A tak Nardi, Kalam a Ulil vnukli Dosmanovi excelentní nápad – aby uprchnul do sousední provincie a deset let tam žil v exilu. Za deset let se jeho případ promlčí a bude se moct v pohodě vrátit a pokračovat v životě i v práci, jako by se nic nestalo. Dosman zmizel, zůstal po něm jen dopis s výpovědí.
Ještě ale zbývalo vyrovnat se s Etym. A příležitost se nabídla brzy. Jednoho dne se i on osmělil požádat mě o volno. Jeho bratrance v provincii Jambi prý taky vyšetřuje policie a jeho předvolali k výslechu. Ani on už neměl na volno nárok, proto potřeboval moje svolení. Dostal ho, ale nebylo těžké prověřit si, jaké byly jeho skutečné důvody. Přímo v kanceláři naší organizace si totiž Ety tisknul materiály, ve kterých žádal o lépe placenou práci na plantáži olejné palmy, kam teď odjížděl kvůli pohovoru. Jakmile tohle prasklo, dali se zbývající tři asistenti v kempu do akce. Sepsali seznam veškerých Etyho nedostatků a pochybení, které mi po jeho odjezdu do Jambi předložili. A jakkoli byl jejich postup proradný, měli ve většině bodů pravdu. Ety práci na plantáži nedostal, a tak se vrátil jako by nic. V kempu už ale bylo dusno jako nikdy před tím. Asistenti trvali na to, abych dal Etymu výpověď za pracovní nedisciplinovanost. Já jsem trval na tom, aby návrh podali oni, k tomu se ale nikdo neměl. A tak se to vleklo den za dnem, každý večer se na Etyho otevírala další špína a napětí rostlo. Bývalý manager kempu mezitím navrhnul náhradu za Dosmana. A opět to byl jeho oblíbenec, mladičký středoškolák Albi. I on šel hned každému na ruku a každý ho měl rád, ale musel jsem uznat argumenty Kalama a Nardiho, podle kterých by s ním v terénu bylo víc práce než užitku. To už ale v kempu vypadalo vyloženě na vzpouru, Kalam hrozil výpovědí a Nardi byl ze dne narcističtější a hrubší. Snažil jsem se příliš nedat najevo, že jsem na straně Kalama a Nardiho, kteří měli v zásadě pravdu, a každý večer jsem si vyměňoval zprávy s Gáby, která byla naopak na straně Dosmana, Etyho a Albiho a pod vlivem bývalého managera kempu Mayang by se možná raději zbavila neovladatelných rebelů Nardiho a Kalama.
Mezitím rodiče Dosmana udělali všechno pro to, aby zachránili svému synovi kůži a celé rodině dobrou pověst. Vyjednávali s rodiči„znásilněné“ dívky i s policií a po několika týdnech dojednali křehký smír. Dosman si jejich dceru vezme, jakmile bude plnoletá. A její rodina dostane velké finanční odškodnění. Dosman se vrátil z exilu a požádal znovu o místo asistenta v kempu Mayang. Gáby i já jsme byli rádi, Kalam a Nardi vůbec ne. Podle pravidel naší organizace totiž zaměstnanec, který dá výpověď, nemůže dostat své místo zpátky. Ale protože proti Dosmanovi nebyl žádný dlouhý list pracovních pochybení, rozhodl jsem pro jeho návrat s pár podmínkami, jako byly srážky z jeho platu a to, že už nebudeme přijímat dalšího nového asistenta (jinými slovy že nepřijmeme Albiho). Když se Dosman vrátil s pokorou v tváři a od prvního dne sekal dobrotu, nezmohl se nikdo k nejmenšímu projevu nevole.
Ety ale krátce na to kemp Mayang definitivně opustil. Nenašel podporu u nikoho – u mě určitě ne, poté, co mi lhal, ale nakonec už ani u Gaby a ani u svého navrátivšího bratrance Dosmana. Nevydržel neustávající tlak. Odcházel se slzou na krajíčku. Den na to začali všichni v kempu fungovat, jako kdyby se nic nestalo a všechno bylo stejně v pořádku jako kdykoli jindy.
Následující rok odvedl tým kempu Mayang nejlepší práci za celou historii projektu, nasbírali tolik pozorování orangutanů jako za několik předchozích let. Všechno vypadá harmonicky a perfektně. Žádný další konflikt. Ale o pokrytectví a nevyzpytatelnosti Bataků jsem se už hodně poučil a tak jen čekám, kdy zas vybuchne nějaká bomba!