Pomoc Zoo Tbilisi

Náš chovatel slonů Jan Javůrek byl spolu s kolegy ze Zoo Praha a Zoo Zlín jedním ze sedmi dobrovolníků, kteří pomáhali v zatopené zoologické zahradě v gruzínském městě Tbilisi.

Tuto zoo zaplavila vlna vody a bahna z řeky Vera, dvě třetiny devíti hektarové zahrady byly zcela zničeny. Celá situace byla komplikovaná tím, že šlo o takzvanou bleskovou povodeň, kdy nebyla ani nejmenší šance se na přicházející velkou vodu připravit. Jako příklad lze uvést zážitek ředitele zoo, který se okamžitě po vypuknutí průtrže přijel podívat, zda je možno nějak tuto situaci vyřešit, ovšem voda stoupala tak rychle, že už nedokázal nastartovat a posléze musel vyšplhat po cca 4 metrové kleci, kde zůstal po pás ve vodě a čekal na pomoc.

Jak popisuje Honza své týdenní působení při záchranných pracích? „Krátce od příletu jsme se vydali zmapovat situaci v zoo. Realita byla poměrně krutá. Celá spodní část zoo byla prakticky kompletně zničená, zaplavená tunami bláta a trosek. Po poradě s ředitelem a kurátorem tbiliské zoo jsme se seznámili s terénem, kde jsme měli pracovat, a navrhli jsme několik možných řešení naší pomoci. První den jsme se pokoušeli dostat do skladu techniky, kde bylo nutné prohlédnout vnitřek budovy, zda se zde nenachází nějaká uhynulá, případně přeživší zvířata. Opatrnost byla zcela na místě, protože po bleskové povodni několik zvířat z ubikací uniklo. Druhý den se naší prací stalo vyprošťování mrtvých zvířat z ubikací. Bylo nutné se prořezat skrz masivní mříže a po vniknutí dovnitř v tuhnoucím blátě místy až 80 cm hlubokým hledat uhynulá zvířata, která v panice před velkou vodou byla mnohdy i na horních palandách nebo uvízlá hluboko v blátě. Poté jsme je museli nějakým způsobem vytáhnout před klece, kde si je přebírali tbiliští ošetřovatelé a veterináři. Situace byla mnohdy dramatická. Hledali jsme v kleci, kde bylo bahna až po pás, bílého tygra, o kterém se předpokládalo, že uhynul. Zjistili jsme, že v kleci jsou roztažené mříže, kudy se mu podařilo uniknout. Pak jsme se dozvěděli, že v té samé době zabil o kilometr dál člověka a druhého vážně zranil.

Byl to závod s časem, neboť bylo nutné rychle najít všechna uhynulá zvířata, jejichž těla se ve velkém horku velice rychle rozkládala. Bahno také začínalo tuhnout a bylo třeba rychle uvolnit i z poloviny zaplavená vrata do výběhů, kde byla přeživší zvířata jako např. zebry, nosorožec, osli či kozorožci. Hluboké bláto a teplota přes 30 stupňů nás značně vyčerpávaly. Navíc po emoční stránce byla tato práce velice náročná. Kromě mrtvých zvířat nám nepřidaly ani slzy v očích ošetřovatelů, kteří zde ztratili během chvíle své svěřence, často vychované od mláděte. Po celou dobu jsme velice intenzivně vnímali, že jsme od místních byli bráni jako někdo, kdo neváhal okamžitě přijet na pomoc. Na ulici nás zastavovali lidé a děkovali, také zaměstnanci hotelu, zaměstnanci obchodu, kam jsme si chodili kupovat jídlo... Musím říct, že přestože jsem měl zkušenosti ze tří povodní (v roce 1997 jako voják ZVS, v roce 2002 a 2013 jako dobrovolník), to, co jsem zde zažil, se nedalo ani s jednou z povodní srovnat.“

zveřejněno: pátek 26. června 2015 | Věra Vrabcová