Dikobrazí návrat po 20 letech

Po dvaceti letech začala naše zoo opět chovat zajímavá zvířata – dikobrazy srstnatonosé, kteří sice nepatří mezi vzácné a ohrožené druhy, ale jsou atraktivní pro návštěvníky zoo díky svému vzhledu s dlouhými bodlinami.

Dikobrazi však nejsou příbuzní s ježky, ale patří do řádu hlodavců, mají dlouhé a silné zuby, které se jim neustále obrušují. Srst na hřbetě a ocasu se jim přeměnila v ostny, které jsou buď dlouhé a tenké nebo krátké a silné, zvláště na ocase. Traduje se, že dikobrazi umějí tyto ostny vystřelovat; není to tak docela pravda, ale mohou je při dotyku uvolňovat a ty pak zůstanou zapíchnuté v kůži útočníka. Obvyklejší způsob obrany je však zastrašování chřestěním, naježením, dupáním a funěním, až poté se dikobrazi rozběhnou proti nepříteli, otočí se zády a pokoušejí se narušitele zranit. Ostrý konec ostnů často v ráně zůstane, což se projevuje bolestí a nepříjemným hnisáním.

Doufejme, že naši dikobrazi k takovému chování nebudou mít důvod J, zatím si zvykají na nové prostředí a tráví většinu dne v úkrytu. Jsou to zvířata s večerní a noční aktivitou, takže vždy ráno chovatelé objeví pobytové značky – rozhrabaný písek, ohlodanou palisádu, rozházené krmení, trus... Na trávě se nepasou a předkládané větve k okusu jim zatím moc nešmakují, ale s oblibou konzumují žaludy spadané z velkého dubu ve výběhu. Vzhledem k tomu, že jsou zde velice krátkou dobu, musejí si na nové prostředí nejprve zvyknout.

Třiapůl měsíční samička dorazila v úterý 1. září ze Zoo Olomouc, za dva dny po ní přišel i sedmiměsíční sameček, který pochází ze Zoo Praha. K představení obou zvířat veřejnosti došlo v sobotu 5. září vedle výběhu oslů somálských, kde během krátké doby a s minimálními náklady vznikla nová expozice. Slavnostního zprovoznění se zúčastnil i známý cestovatel, fotograf a příznivce naší zoo Petr Slavík s rodinou, takže spolu s dcerou Sofií vybrali dikobrazům stylová jména pocházející z hindštiny – sameček se jmenuje Kanta, což znamená „osten“ a samička dostala jméno Panja (= tlapka).

zveřejněno: čtvrtek 10. září 2015 | Věra Vrabcová