O nulovém odlesňování

Korporátní svět dnes prodělává přerod – přestává být lhostejný k životnímu prostředí. Jsou ale dvě cesty jak se změnit. Buďto se můžete začít chovat zodpovědně, anebo můžete začít lhát. Druhá varianta je snadnější a obvykle přináší větší zisk.

V posledních dvou letech vyhlásilo několik gigantických firem v Indonésii závazek nulového odlesňování.  Princip je jednoduchý. Nejprve urychlíte kácení lesa tak, abyste plánované devastace dosáhli co nejdřív. Až budete hotovi, slíbíte slavnostně, že už žádný les kácet nebudete. Tím si získáte i ty zákazníky, kteří doposud váhali. Problém ale nastane, pokud se unáhlíte a k nulovému odlesňování se zavážete ještě před tím, že vykácíte vše, co jste měli v úmyslu (možná v naději, že se na to stejně nepřijde). 

Takovou chybu udělala palmařská společnost Wilmar v Balikpapanském zálivu. Plánuje zde odlesnit jeden z nejcennějších koridorů, který spojuje pobřeží zálivu s rezervací Sungai Wain. Na jeho místě chtějí postavit gigantickou továrnu na zpracování palmového oleje. Naše spory s Wilmarem se táhnou 6 let a psal jsem o nich už několikrát. Pak přišel loňský prosinec a Wilmar veřejně slíbil, že s odlesňováním jednou provždy skončí. Stalo se tak v době, kdy v Balikpapanském zálivu zlikvidoval teprve prvních 18 hektarů pralesa a většinu svého díla tak měl stále ještě před sebou. S uspokojením jsme zajásali, ale ta radost nás brzy přešla.

Wilmar do Balikpapanského zálivu vyslal tým svých „odborníků“, kteří, kde se vzali tu se vzali, s nikým se moc nebavili, nikdo je moc neviděl, ale pak najednou vyrukovali s tlustou zprávou o výsledcích jejich výzkumu. Dost tlustou na to, aby jí nikdo nečetl. Podle ní v Balikpapanském zálivu žádný les není, jsou to jen samé křoviny, místo mangrovů jsou krevetí farmy a nežijí tu žádná zvířata. Takže se vlastně nejedná o odlesňování. Jak zákon nakazuje, prezentovali pak výsledky svého výzkumu na veřejném shromáždění, na které pozvali zástupce vlády, korporací a spekulanty s pozemky. Jediný, kdo na veřejném jednání chyběl, byla veřejnost. Všichni přítomní s potěšením odsouhlasili, že v Balikpapanském zálivu opravdu žádný les není a tudíž ho ani Wilmar nekácí.

Tady ale Wilmar udělal chybu. Informace o veřejném-neveřejném jednání se ke mne dostala spíš jen náhodou, nebyl jsem v té době v Indonésii, ale nedalo mi moc práce udělat z té záležitosti skandál.  Kontaktoval jsem všechny nepřizvané ochranáře, výzkumníky, nevládní organizace i komunity. Potlačovaný vztek a znechucení vypluly na povrch, dokonce i u těch organizací, které by jinak raději mlčely a nebouřily vody – jenže teď si i oni připadali poníženě a zostuzeně. 

Sepsal jsem bod po bodu všechny chyby, omyly, nesmysly a lži, jaké se objevily v odborném posudku, se kterým se Wilmar oháněl. A přidal jsem protestní dopis, pod který se podepsal dlouhý seznam nevládních organizací i zástupců místních komunit a který jsme rozeslali na vlivná místa, psaly o něm národní noviny, a na jeho základě začal vznikat článek v magazínu Mongabay, což je jeden z nejčtenějších ochranářských zdrojů pro jihovýchodní Asii (http://news.mongabay.com/2014/0522-watsa-balikpapan-zero-deforestation.html ).

Wilmar měl problém a má ho doteď. Několik dalších měsíců probíhala další vleklá jednání, která jsem sledoval z Čech. Diskuse nikdy nikam nevedly. Jednání vždy skončila  buďto hádkou nebo odložením pro nedostatek informací či pravomocí k jakémukoli důležitějšímu rozhodnutí. 

Do Indonésie se teď vracím rok poté, co Wilmar svůj závazek nulového odlesňování zveřejnil. Zdá se, že ho zatím v Balikpapanském zálivu opravdu dodržuje. Jenže to není z jejich dobré vůle, je to díky obrovskému tlaku, které na korporaci vyvíjí celá ochranářská komunita. Wilmar si je vědom toho, jak namáhavé je tlak udržet. A tak čeká. Jakmile povolíme, začne se kácet…