Konec Avatara
V roce 2011 jsem několik indonéských zpráv věnoval avatarovému příběhu Dajáckého kmene Wehea bojujícího za záchranu deštného pralesa před expandujícími palmařskými a hnědouhlenými firmami. Tak nějak vypadal mediální obraz jednoho z nejpopulárnějších ochranářských projektů na Východním Kalimantanu. Když se do hry vložil kanadský Američan Brent, začala z příběhu Dajáků z Wehey, chránících (za jeho pomoci) své přírodní a kulturní dědictví, vznikat mezinárodní báje. Náčelník kmene Wehea s Brentem cestoval po Am
Letos se ale v Indonéských novinách objevil jiný článek. Palcové titulky psaly: Kanadská nevládní organizace byla vyhoštěna z rezervace Wehea! Článek citoval vedle několika vládních úředníků také náčelníka kmene Wehea, jehož ústy prý mluvila celá komunita. Brentova organizace ICON prý ignorovala potřeby Dajáků, zamezovala jim přístup do pralesa a nedělila se s nimi o výsledky výzkumu ani o velké fondy, které prý na výzkum ve Wehee měli.
Podivný zvrat ve Wehee se stal v ochranářských kruzích na Kalimantanu jedním z nejpopulárnějších kuloárních témat, ale nikdo vlastně pořádně nechápe, co přesně se stalo. Shodli jsme se jen v tom, že se nejspíš věci nestaly tak, jak popisují noviny. Když jsem letos na Kalimantan dorazil, byl Brent právě na odjezdu. Sešli jsme se těsně před tím, než odletěl, abych si poslechl jeho příběh z první ruky. Vlastně mě ale nepřekvapil. Brentovo nadšení a jeho slepý obdiv k Dajákům totiž pomohly stvořit monstrum, jak trefně prohlásila jedna z mých indonéských kolegyň!
Brentův vzestup i pád byl spjatý s osobou Ledji Taqa, náčelníka kmene Wehea. Fundraisingová strategie jeho organizace vyžadovala mít nějakého místního ochranářského hrdinu, a tím se stal právě Ledji Taq. Pro Brenta byl Ledji Taq zosobněním ctnosti a tradičních hodnot, a ne jen obyčejný oportunistický a snadno zkorumpovatelný úředník, tak jako by tomu bylo u kteréhokoli jiného kmenového náčelníka v současné Indonésii. Brentovi muselo být už od začátku jasné, že Ledji Taq není zas až tak velký Conservation Hero, jakého z něj dělají, ale věřil asi tomu, že časem ještě „vyzraje“. To byl ale omyl.
Mýtus o Dajácích, bojujících za záchranu pralesa, pro Ledji Taqua neznamená o mnoho víc než finanční příležitost. A fakt, že spousta fondů jde spíš Brentovi než jemu, mu nebyla nijak po vůli. Navíc se ve hře objevili další hráči – okolní palmařské společnosti, hnědouhelné doly a ilegální dřevaři, kteří všichni by byli radši, kdyby Dajáci za záchranu pralesa nebojovali zas až tak vehementně. A taky jiné ochranářské organizace, které kroužily kolem Wehey jako supi a všichni stáli o to, aby ten velký success story byl právě jejich příběhem. Ti všichni začali Ledji Taquovi našeptávat. Zášť, závist a intriky, které při pohledu zvenčí snadno unikly pozornosti.
Ladji Taquova cesta po Americe, byť v mediích prezentovaná jako úspěch, už byla ve skutečnosti prvním malým fiaskem. Ledji Taq začal být kritický. Nejprve to, že v USA nedostal nové drahé značkové oblečení, ale jen použité drahé značkové oblečení. Pak, že mu za cestu do USA a za převzetí všech ocenění nikdo nic nezaplatil, pouze mu proplatili veškeré výdaje. A nakonec že ta ocenění jsou obyčejné medaile, a ne peníze. S medailí od Disneyho prý při předávání (naštěstí ne oficiálním) praštil o stůl.
A pak jednoho dne, zpátky v Indonésii, Ledji Taq napsal dopis, ve kterém popsal, jak Brent zpronevěřuje peníze, zamezuje Dajákům přístup na jejich tradiční území, okrádá je o vědecká data, a několik dalších věcí. Napsal ho jazykem vzdělaného, očividně vysokoškolsky vystudovaného člověka. Nikdo ale nevíme, kdo mu diktoval. Krátce na to byl Brent vyhoštěn. Wehea je stále v mediích prezentována jako velký ochranářský úspěch, ale chlubí už se jím teď jiná americká nevládní organizace...