Dým nad Singapurem
pátek 28. června 2013
Nemám moc rád cestovatelské zprávy o tom, že jsme dorazili z místa A do místa B a v místě A bylo slunečno, zatímco v místě B padaly kroupy.
Tentokrát ale udělám výjimku, protože můj letošní let do Indonésie za zprávu stojí. Počínaje mezipřistáním v Singapuru, kde byla mlha. Ta by tu ale být neměla, jsme v tropické Asii a navíc během poměrně suchého období a teploty ve městě během dne rychle vystoupí nad 30 stupňů, takže se případná mlha nemá šanci se ve vzduchu udržet. Ve chvíli, kdy se kdesi vpředu letadla otevřely dveře a někteří spolucestující si rázem začali stěžovat na pronikající smrad, došlo mi, že vidím úkaz, o kterém jsem slýchal už mnoho let, ale který jsem si doteď pořadně nedovedl představit - dým nad Singapurem.
Dým nad Singapurem není ani mlha, ani smog. Dokonce ani nepochází ze Singapuru. Suchý monzun ho sem přináší ze stovky kilometrů vzdálených indonéských provincií na Sumatře a Kalimantanu, kde v době klimatických oscilací známých jako El Niňo vysychají rašelinné pralesy a lidé je začínají vypalovat. Někdy kvůli zakládání malých políček, ale v mnohem větším rozsahu kvůli zakládání obrovských plantáží olejné palmy nebo akácií (pro potřeby papírenského průmyslu). Požáry se pak vymykají kontrole a šíří se na ploše desítek tisíc hektarů. Protože vrstva organické hmoty v rašeliništi dosahuje mocnosti několika metrů, někdy i desítek metrů, požár hoří jak nad zemí, tak i pod zemí a nedá se uhasit. Nezbývá než čekat na déšť. Monzunové větry, vanoucí v době sucha vanou od jihozápadu, odnášejí s sebou kouř z centrálního Kalimantanu a Sumatry směrem na Malajský poloostrov a na Singapur.
Viditelnost v okolí singapurského letiště byla jen pár set metrů. Jak jsme vystoupili do letištní haly, byl už smrad spáleniny cítit naprosto zřetelně a kouřový opar byl i uvnitř haly. Dým nad Singapurem byl hlavním tématem hovorů většiny spolucestujících, jak jsem je slyšel kolem. Noviny, které si pasažéři z letadla odnášeli, ukazovaly na titulních stránkách satelitní snímky indomalajského souostroví, pokrytého souvislým bílým mrakem.
Po velmi rychlém přestupu (během kterého letištní služba samozřejmě nestihla z letadla do letadla přemístit můj batoh, takže v Singapuru zůstal) pokračuji malým letounem přes celý Kalimantan do Balikpapanu. Čekal jsem, že budu fotit krajinu pod sebou, tak jako při předchozích letech, ale to byl bláhový omyl. Jak ukazovaly už ty obrázky v novinách, singapurský dým zdaleka neležel jen nad Singapurem. Byla to jen pár set metrů vysoká vrstva, ze které letadlo rychle proniklo do míst, kde bylo krásně slunečno, jen s jemnými obláčky nad námi – ale pod námi bílo od obzoru k obzoru. Kouř byl všude, nad pevninou i nad mořem. Celá dvě obrovské indonéské provincie, Západní a Centrální Kalimantan, byly celé schované pod souvislým bílým závojem. Letěli jsme nad ním víc než hodinu. Z oparu vystoupil teprve hřeben pohoří, který značil hranice provincie Východní Kalimantan. Pak už se opar rychle vytratil a uvolnil výhled nejprve na zalesněné odlehlé svahy, ale vzápětí i na žlutočerveně zjizvenou krajinu v místech, kde se zakládají nové plantáže olejné palmy. Pak ještě smutný výhled na expandující hnědouhelné doly a na továrny na zpracování palmového oleje, které likvidují mangrovy v Balikpapanském zálivu, a byl jsem v cíli cesty.
V Balikpapanu nás od doutnajících rašelinišť v Centrálním Kalimantanu izoluje směr větru, i tak tu ale o "singapurském dýmu" slyším několikrát denně - z televize, rádia, novin, z rozhovorů mezi lidmi. Singapurská vláda osočuje Indonésii z ohrožování života ve městě, vzniká tu zárodek mezinárodního konfliktu, až nakonec indonéské ministerstvo životního prostředí začalo s vyšetřováním několika desítek korporací, které jsou ze zakládání požárů zodpovědné. Většina z nich má spojitost s plantážemi olejných palem nebo akácií. Nakonec za viníky ministerstvo označilo 8 korporací, dvě z nich jsou zahraniční společnosti operující v Indonésii – ale registrované v Singapuru...